ECLI:CZ:US:2009:3.US.2828.09.1
sp. zn. III. ÚS 2828/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem v Praze 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 1018/2007-117 a výroku I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006 č. j. 20 Co 211/2006-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 2. 11. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele soudy porušily čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu proti státu na náhradu škody ve výši 4 367 050,40 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem; škoda představovala ušlý zisk za pronájem nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 12 C 275/2001 žalobě vyhověl ohledně částky 1 646 540,50 Kč s příslušenstvím ode dne podání žaloby (částka byla přiznána za nesprávný úřední postup okresního pozemkového úřadu - průtahy od 2. 2. 1993 do 22. 11. 1995) a co do zbývající požadované částky s příslušenstvím žalobu zamítl. Rovným dílem současně uložil účastníkům nahradit náklady státu na znalečné ve výši 7 804,- Kč. K odvolání stěžovatele i žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. 20 Co 211/2006-100 tak, že vyhovující výrok prvostupňového soudu potvrdil a zamítavé výroky potvrdil s výjimkou toho, že je doplnil (změnil) o zamítnutí stěžovatelem uplatňovaného nároku na vyšší úroky z přiznané částky (ode dne podání žaloby) a nároku na úroky za dobu před podáním žaloby. Současně odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů státu tak, že uložil stěžovateli uhradit státu na znalečném 4 838,50 Kč (tj. 62 % nákladů dle míry úspěchu stěžovatele ve věci) a na druhé straně státu nepřiznal právo na náhradu nákladů na znalečné ve výši 2 965,50 Kč. Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 1018/2007-117 odmítnuto pro nepřípustnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy posoudily jako nesprávný úřední postup nečinnost správního orgánu (okresního pozemkového úřadu), avšak neposoudily jako nesprávný úřední postup další (dle stěžovatele nezákonná, nesprávná a bezdůvodná) jednání správního orgánu a obecných soudů, na která stěžovatel poukazoval a která současně prodloužila restituční řízení (celé řízení, včetně zjištěných průtahů, trvalo 8 a půl roku). Stěžovatel namítal nesprávný úřední postup před a při vydání rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 9. 1996, správního orgánu ze dne 13. 1. 1999 a městského soudu ze dne 19. 4. 2000. Stěžovatel, obdobně jako v předchozím řízení, označil za nezákonný právní závěr soudů (zejména krajského soudu) o tom, že bylo třeba v jeho restituční věci zkoumat splnění podmínky zásadní přestavby nemovitostí a zjišťovat souvislost nemovitostí se zemědělskou výrobou (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) a rovněž zkoumat změnu prvků dlouhodobé i krátkodobé životnosti stavby. Nezákonnost těchto právních závěrů soudů vyslovených v průběhu restitučního řízení stěžovatel demonstruje zejména poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 186/95 (s tím, že tento nález dával obecným soudům jednoznačný návod jak postupovat), na jedno z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně zkoumání životnosti prvků stavby (zde byl zaujat dle stěžovatele opačný závěr), a na rozhodnutí městského soudu ze dne 19. 4. 2000, kterým byla správnímu orgánu vytknuta nadbytečnost zjišťování souvislosti se zemědělskou výrobou. Stěžovatel uvedl, že odpovědnost za stabilitu výkladu práva, jak jej aplikují státní orgány, nese stát. V souvislosti s tvrzenými nezákonnými právními závěry pak stěžovatel označil za zcela nedůvodné dokazování prováděné následně správním orgánem (na pokyn krajského soudu) k těmto otázkám. Stěžovatel tvrdí, že řízení trvalo u správního orgánu (před vydáním jeho druhého rozhodnutí) v důsledku bezpředmětného dokazování 2 roky. Proti postupu správního orgánu navíc stěžovatel namítl, že tento bez pokynu soudu (resp. vázanosti právním názorem soudu) v dalším řízení prováděl dokazování také ke zjištění splnění podmínky zásadní přestavby u každé věci tvořící součást původní zemědělské usedlosti (musel být doplněn znalecký posudek), což mu bylo posléze vytknuto Městským soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 19. 4. 2000 (kterým bylo rozhodnutí správního orgánu ze dne 13. 1. 1999 zrušeno). Stěžovatel považuje za nepřiměřeně dlouhé také jednoleté řízení u krajského soudu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy zúžily pojem "nesprávný úřední postup". Má za to, že jestliže soudy rozlišují na jedné straně úkony tzv. úředního postupu, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí, a na druhé straně úkony a činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí a projevující se v obsahu rozhodnutí, jde o výklad restriktivní, vedoucí k omezení odpovědnosti státu (oproti jiným osobám poskytujícím kvalifikovanou činnost). Stěžovatel má za to, že jde o uměle vytvořené kritérium, pro které není opora v zákoně č. 58/1969 Sb. ani č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti státu za škodu) a není to ani kritérium racionální, o čemž svědčí stěžovatelova situace. Dle stěžovatele naopak toto kritérium umožňuje zcela libovolnou úvahu soudu. Pokud totiž soudy zastávají názor, že nezákonný právní závěr soudu způsobuje nezákonnost rozhodnutí a podmínkou náhrady škody je proto zrušení takového rozhodnutí, je evidentní, že ve stěžovatelově věci takový postup nebyl možný, neboť ačkoliv krajský soud vyslovil nezákonné právní názory, nemohlo být jeho rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 30. 9. 1996, kterým zrušil rozhodnutí správního orgánu) pro nezákonnost zrušeno, protože tehdejší právní úprava přezkoumání zákonnosti neumožňovala a v důsledku toho se také stěžovatel nemohl domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel také uvedl, že se nemohl domáhat náhrady škody před skončením řízení a také nemohl požadovat škodu vzniklou před vydáním napadeného rozhodnutí (tj. za dobu od počátku roku 1997 do 13. 1. 1999), protože taková škoda by nebyla důsledkem napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že závěr o nesprávném úředním postupu pouze po určitou dobu řízení před správním orgánem je evidentně protiústavní, neboť první rozhodnutí správního orgánu ze dne 22. 11. 1995 a konečné rozhodnutí krajského soudu ze dne 8. 6. 2001 (kterým rozhodnutí správního orgánu potvrdil) jsou zcela shodná a zakládají se na znaleckém posudku, který byl proveden ještě před prvním rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatel odkázal na konkrétní odbornou publikaci, dle níž je za nesprávný úřední postup považován i postup správního úřadu, který sice je v souladu se zákonem, ale je prováděn v rozporu s účelem zákona, úmyslem zákonodárce či jen v rozporu s hmotně a procesněprávní logikou, kdy takový postup je pak jako věcně nesprávný jiným k tomu příslušným správním úřadem konstatován.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je orgánem ochrany ústavnosti, který nepatří do soustavy obecných soudů a není povolán k výkladu podústavního práva. Rovněž stále poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové porušení však ve věci stěžovatele neshledal.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě domáhá korekce výkladu podústavního práva, neboť dle jeho názoru je třeba jako nesprávný úřední postup hodnotit také nesprávné právní závěry správního orgánu či obecných soudů (které považuje stěžovatel za nesprávné s poukazem na jiná rozhodnutí obecných soudů nebo Ústavního soudu v dané době, anebo které byly označeny za nesprávné některým obecným soudem v dalším průběhu restitučního řízení), a které ve svém důsledku vedly k prodloužení restitučního řízení zejména tím, že bylo prováděno další dokazování. Úkolem Ústavního soudu však není výklad podústavního práva, zde zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 82/1998 Sb., upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, úkony jakého charakteru lze řadit pod nesprávný úřední postup. Jejich argumentace, že právní závěry soudu (byť jsou posléze shledány nesprávnými v dalším průběhu řízení) nejsou nesprávným úředním postupem ve smyslu výše uvedených zákonů, nepředstavuje extrémní vybočení z ústavních kautel (takový výklad není libovolný, iracionální ani rozporný s výkladovými standardy) a odpovídá také judikatuře obecných soudů v obdobných věcech (nejde zde o exces). Nelze opomenout ani nikoliv scestnou argumentaci obecných soudů o obtížnosti restitučních kaus a interpretace restitučních zákonů v dané době. Je možno naopak podotknout, že právní závěry (a v jejich směru příp. i provedené dokazování) jsou procesem nalézání práva s cílem spravedlivého rozhodnutí, přičemž z rozhodnutí v dané věci vyplývá, že postup obecných soudů v restitučním řízení stěžovatele nebyl svévolí či zcela iracionálním postupem. Okrajově je třeba podotknout, že pokud stěžoval argumentuje nerespektováním nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95, tento byl vydán dne 18. 9. 1996, avšak rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí správního orgánu v restituční věci stěžovatele a kterým tento soud dal správnímu orgánu pokyny pro další postup (tj. pokyny dle stěžovatele rozporné se zmiňovaným nálezem), bylo vydáno dne 30. 9. 1996. I pokud by tedy býval byl v těchto dvou rozhodnutích nesoulad, je zřejmé, že krajskému soudu v době vydání jeho rozhodnutí nemohl být zmiňovaný nález Ústavního soudu znám (publikace a tedy možnost seznámení se s nálezem nastala s časovým odstupem od vydání nálezu).
Z rozhodnutí obecných soudů v dané věci náhrady škody dále vyplývá, že tyto se řádně zabývaly nesprávným úředním postupem správního orgánu a obecných soudů v restitučním řízení a shledaly průtahy správního orgánu v době od 2. 2. 1993 do 22. 11. 1995, za což byla stěžovateli přiznána náhrada škody vůči státu ve výši 1 646 540,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel znovu v ústavní stížnosti namítá nepřiměřenost jednoletého řízení před krajským soudem (před jeho rozhodnutím dne 30. 9. 1996), avšak i s touto námitkou se vypořádal dostatečně a srozumitelně již odvolací soud. Je třeba uvést, že první rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno dne 22. 11. 1995, opravný prostředek byl podán dne 20. 12. 1995, rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno poté dne 30. 9. 1996, tedy řízení před krajským soudem trvalo přibližně 9 měsíců (nikoliv rok), přičemž odvolací soud dostatečně osvětlil, jaké procesní úkony musely být nutně během této doby provedeny. Dle Ústavního soudu závěry odvolacího soudu v této otázce nijak nevybočují z ústavněprávních limitů. Ohledně postupu správního orgánu před a při rozhodnutí ze dne 13. 1. 1999 (tj. druhé rozhodnutí správního orgánu v restituční věci) a městského soudu před a při rozhodnutí ze dne 19. 4. 2000 pak stěžovatel nevznášel (pro účely zhodnocení nesprávného úřadního postupu) vedle námitek o nesprávných právních závěrech, majících vliv na přezkum/rušení předchozích rozhodnutí a také na provádění dokazování, žádné (jiné) námitky o nepřiměřených průtazích ve smyslu nečinnosti.
Proti nákladovému výroku III a IV rozhodnutí městského soudu stěžovatel nic konkrétního/dalšího v ústavní stížnosti nenamítal, tedy tyto Ústavní soud pojal jako vázané na argumentaci stěžovatele týkající se výroku I rozhodnutí městského soudu.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu