ECLI:CZ:US:2009:3.US.2833.08.1
sp. zn. III. ÚS 2833/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného JUDr. Markem Steinerem, advokátem AK se sídlem Fryčovická 146, 739 44 Brušperk, proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 8. září 2008 č. j. 25477/2007-SOZ-34.0-27.7.07, za účasti Ministerstva zdravotnictví České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. listopadu 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále jen "Ministerstvo zdravotnictví") ze dne 8. září 2008 č. j. 25477/2007-SOZ-34.0-27.7.07 a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, přičemž napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 8. září 2008 č. j. 25477/2007-SOZ-34.0-27.7.07 je rozhodnutím, které je dle s ust. §70 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") ze soudního přezkumu vyloučeno.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 8. září 2008 č. j. 25477/2007-SOZ-34.0-27.7.07 bylo podle ust. §77a odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání stěžovatele a byl potvrzen napadený lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava, kliniky pracovního a preventivního lékařství Ostrava ze dne 18. června 2007 zn. 0600/305.1-57/07, kterým stěžovateli nebyla uznána nemoc z povolání uvedená v kapitole II, položkách 6, 7, 9 a 10 přílohy k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví, jímž byl potvrzen lékařský posudek vydaný Fakultní nemocnicí v Ostravě, kterým stěžovateli nebylo jeho onemocnění uznáno jako nemoc z povolání, a namítá, že byla přehlédnuta zpráva obsažená ve zdravotní dokumentaci stěžovatele, svědčící o jeho nemoci z povolání.
III.
Ústavní soud předesílá, že do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, kterým byl potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava, jímž stěžovateli nebyla uznána nemoc z povolání.
V předmětné věci se uplatnilo ust. §70 písm. d) s. ř. s., podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Smyslem tohoto ustanovení je nepodrobovat soudnímu přezkumu rozhodnutí nespočívající vůbec v posouzení právních otázek, přičemž právě k takovému hodnocení jsou správní soudy především povolány.
Napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, kterým byl potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava, jímž stěžovateli nebyla uznána nemoc z povolání, je rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, přičemž samo o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, a je tedy v souladu s ust. §70 písm. d) s. ř. s., ze soudního přezkumu vyloučeno (neboť jiná právní úprava pro posuzování a uznávání nemocí z povolání přijata nebyla), přičemž se nejedná o rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod podle Listiny (článek 36 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na věc, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 254/95 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), ve které šlo rovněž o nesouhlas navrhovatele se skutečností, že mu nebyla přiznána nemoc z povolání. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že "posouzení nemoci z povolání však vychází z odborného lékařského zvážení zdravotního stavu občana. Nejde tedy o rozhodnutí správního orgánu, které by bylo možno přezkoumat ve správním soudnictví... . Nepřiznání nemoci z povolání nelze považovat ani za zásah do subjektivních oprávnění občana".
Ústavní soud dále odkazuje na právní názor ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 233/01, ve které Ústavní soud konstatoval, že "...rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu...".
V rozsudku ze dne 30. září 2007 č. j. 4 Ads 81/2005-125 (publikovaném pod č. 1554/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz.) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem orgánu rozhodujícího autoritativně ve sféře veřejnoprávní; představuje dobré zdání odborného poradce zaměstnavatele o tom, zda v rámci prevence ochrany zdraví při práci může zaměstnanec určitou práci dále vykonávat. K žalobě podle ust. §65 odst. 1 (2) s. ř. s. tedy není zaměstnanec legitimován, stejný závěr však platí z důvodů shora uvedených obecně i pro zaměstnavatele." Rozšířený senát se v citovaném rozsudku přiklonil k právnímu názoru, podle něhož "úkon krajského úřadu podle ust. §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, kterým byl přezkoumán posudek lékaře zdravotní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci, pro účely ust. §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti v oblasti veřejného práva, a proto není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Takový úkon je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08 Ústavní soud shodně s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyslovil, že posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Posudek o zdravotním stavu charakterizoval jako souhrn medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. O zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Ani přezkumný akt nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem může být buď potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil závěr, že lékařský posudek má pouze povahu důkazu, kterému je třeba čelit v rámci kontradiktorního občanskoprávního řízení v pracovním sporu.
V souzené věci napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví i jemu předcházející lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava závisely výlučně na posouzení zdravotního stavu stěžovatele a nikoliv na posouzení otázek právních.
Při shrnutí výše uvedeného je nutno uzavřít, že napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, kterým byl potvrzen lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava, jímž stěžovateli nebyla uznána nemoc z povolání, stěžovateli nezakazuje vykonávat dosavadní povolání nebo zaměstnání, a nepředstavuje tudíž pro stěžovatele právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti. Napadené rozhodnutí nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti, není způsobilé zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele a tedy ani do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu