ECLI:CZ:US:2009:3.US.2888.08.1
sp. zn. III. ÚS 2888/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 5, Vrázova 7, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 9. 2005 č. j. 3 C 192/2003-136, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006 č. j. 31 Co 276/2006-171 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 2438/2007-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 24. 11. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a rovněž právo na spravedlivý proces.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobce se proti čtyřem žalovaným domáhal určení vlastnictví k části pozemku par. č. 226/1 ve spoluvlastnictví těchto žalovaných; jedním ze žalovaných byl také stěžovatel. Okresní soud po provedeném dokazování žalobě (v tomto rozsahu) vyhověl, když dospěl k závěru, že daná část pozemku parc. č. 226/1 - nově označená jako pozemky parc. č. 2/4, 226/5, 436 a 2/5 byla vydržena žalobcem (resp. jeho právními předchůdci) a vydržení této části pozemku není ani v rozporu s dobrými mravy. Žalovaným soud uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Stěžovatel (třetí žalovaný) podal odvolání. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že je zrušil ohledně určeného vlastnictví k pozemku par. č. 436 a v tomto rozsahu současně řízení zastavil (ohledně tohoto pozemku totiž byla žaloba vzata zpět). Stran zbývajících pozemků parc. č. 2/4, 226/5 a 2/5 po doplnění dokazování prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť dospěl ke shodnému závěru o vydržení. Nákladový výrok prvostupňového soudu změnil soud odvolací tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení.
Stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost; dovolací soud neshledal otázku zásadního právního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že jakékoliv rozhodnutí o vydržení zasahuje do vlastnického práva. V dané věci žalobcovy stavby porušují celistvost svahu hráze. Dobrou víru, dle stěžovatele, soudy založily toliko na subjektivním přesvědčení žalobce a svědkyně (žalobcovy babičky - právní předchůdkyně žalobce). Dle stěžovatele soudy měly přihlédnout i k objektivním skutečnostem, tedy zda se předchůdci žalobce a žalobce chovali při stavbě kůlny a plynového zásobníku tak, aby předešli případnému konfliktu s vlastnickým právem k sousednímu pozemku. Nedbalostní jednání stavebníka, který staví na rozhraní dvou pozemků a nezajistí si předběžné zaměření stavby, nemůže stavebníku (žalobci a jeho předchůdcům) založit dobrou víru, neboť v případě přesahu na cizí pozemek je toto jednání porušením práva. Stěžovatel uvedl, že žalobce předložil pouze geometrické zaměření stavu současného, jak jej vyvolal on sám nebo jeho právní předchůdci. Stěžovatel také uvedl, že žalobce odtěžil část stavby hráze za účelem umístění své stavby. Ohledně pozemku, na němž stojí plynový zásobník, navíc nebylo (dle stěžovatele) prokázáno naplnění desetileté lhůty pro vydržení.
Stěžovatel má také za to, že prvostupňovým soudem byla porušena "rovnost zbraní", když při jednání dne 9. 12. 2004 byl právní zástupce stěžovatele omezen v kladení otázek svědkyni (babičce žalobce) a v soudní síni byla přítomna justiční stráž z důvodu kladení otázek svědkyni právním zástupcem stěžovatele. Dovolací soud se, dle stěžovatele, s touto námitkou vůbec nevypořádal.
Za vadu považuje stěžovatel rovněž to, že přes poučení o neúplné apelaci dle §119a občanského soudního řádu odvolací soud prováděl další dokazování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Porušení ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti stran merita věci vznesl tatáž tvrzení a námitky, které byly známy již obecným soudům. V řízení bylo provedeno potřebné dokazování, přičemž z rozhodnutí prvostupňového a odvolacího je zcela zřejmé, jak soudy hodnotily důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (listiny, svědci, znalecký posudek), a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Obecné soudy se otázkou vydržení i dobré víry (subjektivními i objektivními okolnostmi) dostatečně zabývaly a své závěry řádně, srozumitelně a logicky konzistentně odůvodnily. Ústavní soud má také za to, že dostatečně odůvodnily i závěr o vydržení parcely č. 226/5 s plynovým zásobníkem; jejich závěr nevykazuje libovůli či rozpory s principy logiky a spravedlnosti. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že soudy vycházely v otázce dobré víry toliko z tvrzení žalobce a výpovědi svědkyně (žalobcovy babičky); soudy ve svých závěrech vycházely ze všech provedených důkazů, včetně důkazů listinných. Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby sám znovu hodnotil provedené důkazy ku prospěchu stěžovatele, nepřekročily-li soudy v procesu hodnocení důkazů ústavní meze; právo na spravedlivý proces neznamená záruku úspěchu ve věci.
K námitce o porušení neúplné apelace se vyjádřil již Nejvyšší soud s odkazem na zákonný postup dle §213 a §213a občanského soudního řádu. Byť se jedná o stručnou reakci na námitku stěžovatele, je tato dostatečnou. Ve výkladu uvedených ustanovení (a ve s tím souvisejícím postupu odvolacího soudu) nespatřuje Ústavní soud libovůli, porušení kogentní normy nebo protiústavní exces interpretační.
Pokud jde o námitku o omezení právního zástupce stěžovatele v kladení otázek svědkyni (babičce žalobce) při jednání před prvostupňovým soudem, k této se vyjádřil odvolací soud i soud dovolací, když stěžovatel tuto námitku vznesl ve svém odvolání i dovolání. Odvolací soud vedle přezkumu protokolu o jednání poukázal na "váhu" výpovědi svědkyně pro skutkové a právní závěry prvostupňového soudu o vydržení pozemků, a dovolací soud poukázal na nemožnost zabývat se touto námitkou v rámci nepřípustného dovolání podaného dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V odůvodnění dovolacího soudu k této námitce neshledal Ústavní soud vybočení z ústavních mezí. Již z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom také zřejmá subsidiarita ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když Nejvyšší soud poukázal na existenci procesního prostředku proti případným vadám řízení - žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 3 občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu