ECLI:CZ:US:2009:3.US.2900.08.1
sp. zn. III. ÚS 2900/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, ve věci sp. zn. 56 Co 186/2007, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2006, ve věci sp. zn. 4 C 239/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí.
Okresní soud shora uvedeným rozsudkem určil, že Česká republika je vlastníkem a žalující Pozemkový fond ČR (dále jen "Fond", příp. "vedlejší účastník") je správcem v rozsudku identifikovaných pozemků; o odvolání žalovaného stěžovatele a dalších žalovaných rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008 č.j. 28 Cdo 1598/2008-399 jako nepřípustné odmítl.
Vedlejší účastník převedl smlouvou ze dne 30. 6. 2005 do vlastnictví stěžovatele a dalších žalovaných dotčené pozemky ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"); obecné soudy tento převod posoudily jako neplatný proto, že nebyly veřejně nabídnuty k převodu podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen zákona č. 95/1999 Sb.").
Stěžovatel se domnívá, že právní závěry obecných soudů ohledně neplatnosti smlouvy uzavřené s Fondem ve vztahu k pozemkům nezařazeným do systému tzv. veřejných nabídek jsou nesprávné. Žádný právní předpis nestanovil ke dni uzavření smlouvy mezi ním a Fondem povinnost zařazovat pozemky do jakéhokoli systému veřejných nabídek, a pouze z pozemků do tohoto systému zařazených uspokojovat nároky oprávněných osob. Stanoví-li přitom §11 odst. 1 zákona o půdě, které pozemky k uspokojení nároků oprávněných osob nelze vydat, je třeba a contrario dovodit, že všechny ostatní pozemky vydat lze. Jestliže Fond (netransparentně) zařadil dle svých interních pravidel do systému veřejných nabídek pouze některé pozemky, omezoval tak zákonem stavený rozsah pozemků určených k vydání, aniž by k takovému omezení existoval zákonný podklad.
Smyslem novelizace zákona o půdě zákonem č. 253/2003 Sb. nebylo dle stěžovatele omezení práv oprávněných osob uplatňujících své nároky na vydání náhradních pozemků, ale stanovení lhůty pro naturální vypořádání nároků, tj. určení nejzazší doby, do níž musí vedlejší účastník splnit svoji povinnost a nároky, které již dříve uznal, uspokojit. Opačný výklad tzv. restituční tečky by totiž popíral jeden ze základních principů zákona o půdě, tedy maximalizaci restituce v její naturální podobě.
Stěžovatel připomíná odlišný účel a odlišné postavení státu a oprávněných osob v zákoně o půdě a v zákoně č. 95/1999 Sb.; současně zdůrazňuje, že je-li aplikován zákon č. 95/1999 Sb., nedochází k restituci, pokud je oprávněná osoba nucena si pozemek nejen koupit (pozemek jí není Fondem v takovém případě vydáván) a navíc případně ještě soutěžit s ostatními zájemci (a to nejen z řad oprávněných osob) o tentýž pozemek, a za jeho koupi nabídnout nejvyšší kupní cenu.
Maje na zřeteli zásadu pacta sunt servanda se stěžovatel domnívá, že žádal-li Fond o vydání pozemků nezařazených do systému veřejných nabídek, nebylo jeho jednání ničím jiným než odrazem zásady vigilantibus iura. Poukazem na zásadu dobrých mravů, jak činily obecné soudy, přitom není možno chránit pasivitu a nevědomost oprávněné osoby; jestliže nikdo kromě něj o vydání předmětných pozemků nežádal, nemohl být ani nikdo jiný tímto postupem poškozen. Připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2895/99 pak stěžovatel zdůrazňuje, že předmětná smlouva v rozporu s dobrými mravy být nemohla; to platí v plném rozsahu bez ohledu na okolnost (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006), zda-li oprávněný z restitučního nároku jej drží originárně nebo derivativně.
Stěžovatel konečně usuzuje, že v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, II. ÚS 87/94 a I. ÚS 353/04, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Slivenko proti Lotyšsku, Van der Mussele proti Belgii, Broniowski proti Polsku), jež požívá ochrany na straně těch, kdo nároky na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě osob nabyli derivativně, a ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 na tom nemůže nic změnit.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci je významné, že rozhodující námitky v dané věci stěžovatel vznesl již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 606/08, v němž jeho ústavní stížnost (usnesením ze dne 11. 4. 2008) Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když mj. uvedl, že "výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako účelový a nesprávný a představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává." Výslovnou pozornost zde věnoval Ústavní soud argumentaci, soustředěnou k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jakož i sp. zn. III. ÚS 495/02, II. ÚS 87/94 a I. ÚS 353/04, a podrobně vyložil, proč není ku podpoře stěžovatelových námitek použitelná.
Od závěrů uvedených v tomto usnesení není důvod se odchýlit.
Již jen nad tento rámec a k připomenutí stěžovateli je přiléhavé uvést, že námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již proto, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a se zřetelem ku znění ustanovení §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě. Nabyl-li proto stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu