ECLI:CZ:US:2009:3.US.2975.08.1
sp. zn. III. ÚS 2975/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Bohumilem Maceškou, advokátem, se sídlem AK Praha 8, Kozomínská 638, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2008 č. j. 21 Co 353/2008-99 s návrhem na jeho zrušení a s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti účastníka Krajského soudu v Praze a vedlejší účastnice RAVAK a. s., se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem, se sídlem AK Příbram, Střelecká 26 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý a předvídatelný soudní proces.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel měl odebrat v roce 2002 zboží od RAVAK a. s (vedlejšího účastníka) v hodnotě 42.503,80, které však nezaplatil.
Stěžovatel tvrdí, že zboží odebral pan Š., který za zboží nezaplatil, a které odebíral pro své vlastní účely. Stěžovatel zejména namítá skutečnost, že obecné soudy použily v rámci dokazování závěry z jiného sporu, jehož účastníkem byl sice stejný žalovaný (stěžovatel), ale jiný žalobce (4 C 45/2004). Žalobce nenavrhoval důkaz tímto spisem a ani Okresní soud v Mělníce jako soud prvoinstanční jako důkaz tento spis nepoužil. Krajský soud v Praze však jím odůvodnil svůj odvolací rozsudek. Stěžovatel má za to, že odvolací soud tak učinil nepřiléhavě a v jiné situaci. Kromě toho tak učinil bez upozornění, nedal stranám sporu možnost se na tento nový důkaz připravit a zjistit si situaci.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení Krajský soud v Praze a vedlejší účastnici RAVAK a. s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti dal obecný soud najevo, že rozhodnutí pokládá za věcně správné, a proto na svých právních závěrech setrvává a odkazuje na znění rozhodnutí. Krajský soud v Praze má za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Vedlejší účastnice RAVAK a. s. se k ústavní stížnosti vyjádřila v tom smyslu, že doplnění dokazování (čtení souvisejícího rozsudku) ze strany Krajského soudu v Praze považuje za správné podle ustanovení §213a o. s. ř. Vedlejší účastník má dále za to, že citovaným doplněním dokazování nebyla čerpána žádná skutková zjištění vztahující se k samotné podstatě žaloby. Krajský soud v Praze dle vedlejšího účastníka nevybočuje z kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., kdy čerpal potřebné informace podstatné pro posouzení procesní obrany stěžovatele, že obchodní závazkový vztah se žalobcem RAVAK a. s. uzavřel nikoli on sám, ale jiná fyzická osoba jménem Š., která za stěžovatele neměla být nikdy pověřena jednáním.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, ke kterým se však stěžovatel nevyjádřil, ve svém přípisu vyslovil pouze souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Ze spisu i z odůvodnění jasně vyplývá, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud odvolací soud doplnil dokazování, učinil tak v souladu s ustanovením §213a o. s. ř.; dále pak z tohoto doplnění nebyla čerpána žádná skutková zjištění vztahující se k samotné podstatě žaloby. Ústavní soud neshledává důvod argumentaci obecných soudů znovu opakovat a odkazuje na ni.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že jediným argumentem stěžovatele pro zdůvodnění odložení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí byla skutečnost, že by mohlo dojít k nařízení exekuce, neshledal Ústavní soud odklad vykonatelnosti důvodným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu