ECLI:CZ:US:2009:3.US.2988.08.1
sp. zn. III. ÚS 2988/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele rektora Univerzity Hradec Králové, se sídlem Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem AK se sídlem ul. J. Masaryka 632, 500 12 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008 č. j. 2 As 73/2007-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008 č. j. 2 As 73/2007-47, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím rektorky Univerzity Hradec Králové ze dne 14. března 2007 č. j. R 09/2007 bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové o nepřijetí žalobce Bc. P. P. ke studiu v magisterském studijním programu Systémové inženýrství a informatika, obor Informační management - 2leté - kombinované.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2007 č. j. 30 Ca 46/2007-23 bylo rozhodnutí žalované rektorky Univerzity Hradec Králové ze dne 14. března 2007 č. j. R 09/2007 zrušeno. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 20. prosince 2005 č. j. 30 Ca 35/2005-32, proti němuž podala žalovaná kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2006 č. j. 2 As 37/2006-63 zamítl, neboť dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že napadené rozhodnutí vydané v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu podle ust. §50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), (dále jen "zákon o vysokých školách") musí být odůvodněno. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2007 č. j. 30 Ca 46/2007-23 napadla žalovaná kasační stížností.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008 č. j. 2 As 73/2007-47 byla kasační stížnost žalované zamítnuta. Posledně uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu napadla žalovaná, resp. její nástupce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") ústavní stížností.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda stěžovatele lze považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle ust. §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na nějž odkazuje článek 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů oprávněných k podání návrhu, je stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem.
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vždy proto musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Vyplývá to z funkce ústavní stížnosti, kterou je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci.
V souzené věci v řízení před obecnými soudy nevystupoval stěžovatel (resp. jeho předchůdce) jako zástupce právnické osoby soukromého práva, ale nacházel se v postavení správního orgánu, tedy orgánu vrchnostensky rozhodujícího o odvolání žalobce proti rozhodnutí děkana Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové (ust. §50 odst. zákona o vysokých školách). Toto rozhodování mu svěřil zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).
O rozhodnutí v oblasti veřejné správy jde tam, kde je pro druhou stranu právního vztahu autoritativně, mocensky (vrchnostensky) určováno, co je právem a co povinností, přičemž účastníci takového vztahu nemají v tomto vztahu rovné postavení.
Děkan fakulty nebo rektor vysoké školy, který rozhoduje o (ne)přijetí na vysokou školu, má postavení správního úřadu a jeho vrchnostenské akty mají povahu správních rozhodnutí dotýkajících se subjektivních práv a povinností fyzických osob. Řízení o přijetí na vysokou školu je typickým druhem správního řízení, které se však řídí zvláštními předpisy, konkrétně zákonem zákon o vysokých školách.
Z uvedeného vyplývá, že v daném právním vztahu stěžovatel vystupoval jako správní orgán ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
Toto své postavení ostatně stěžovatel ani nezpochybňuje, což plyne ze všech jeho postojů v řízeních, v nichž soudy rozhodující ve správním soudnictví jeho rozhodnutí přezkoumávaly. Pokud bylo rozhodnutí stěžovatele úspěšně napadeno správní žalobou a následně kasační stížností, nemůže stěžovatel podat proti rozhodnutí správního soudu ústavní stížnost, neboť jako správní orgán není nositelem základních práv a svobod ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel v předchozím řízení vystupoval jako orgán veřejné moci. Jako takový by mohl být účastníkem nebo vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti, nikoli však jako navrhovatel, nýbrž ve smyslu ust. §76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu jako ten, proti jehož zásahu do základních práv a svobod stížnost jiného subjektu směřuje.
Z výše uvedeného je pak třeba učinit závěr, že stěžovatel v této právní věci nedisponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod a postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16. str. 369). Návrh byl tedy podán zjevně někým, kdo není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován.
V této souvislosti je třeba poukázat na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, ve kterém Ústavní soud dovodil, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu. Těmto závěrům svědčí i formulace článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za poškozené v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj