ECLI:CZ:US:2009:3.US.2997.09.1
sp. zn. III. ÚS 2997/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. B. V., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem Advokátní kanceláře Zavadil-Zlesák se sídlem Praha 1, Revoluční 1, směřující proti "jednání a neoprávněnému postupu Policie ČR dne 19.12.2008, včetně následujícího období během a po podání stížnosti její Inspekci a dalším orgánům státu", za účasti Policie České republiky, Policejní prezidium ČR, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svým podáním, které Ústavní soud obdržel dne 20. 11. 2009, podal ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a domáhá se toho, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že (podle doslovné citace):
"1/ Příslušníci Policie ČR neměli právo vstoupit do bytu Ing. B. V. (jediný majitel), neb k tomu od něj nedostali svolení a žádné jiné okolnosti nesvědčily o nutnosti jejich zásahu.
2/ Příslušníci Policie ČR neměli právo ohrožovat namířenými zbraněmi Ing. B. V. v jeho bytě dne 19. 12. 2008 v době od 10,00 do 10,45, včetně jeho vícehodinového zadržení (do 02,30 dne 20. 12. 2008).
3/ Příslušníci Policie ČR neměli právo zadržovat Ing. B. V. po podání vysvětlení, tj. od cca 14,00 dne 19. 12. 2008.
4/ Příslušníci Policie ČR měli povinnost dne 19. 12. 2008 poskytnout Ing. B. V. aspoň tekutiny, již po šesti hodinách zadržení, aby nedošlo k jeho zdravotnímu zkolabování v cca 20 hodin.
5/ Příslušníci Policie ČR mají zákonnou povinnost příslušně reagovat na opakované písemné podněty Ing. B. V. ve věci ztráty jeho osobního majetku v minimální ceně 40 tisíc korun ze dne 19. 12. 2008.
6/ Příslušník Policie ČR nprap. J. S. měl vyslechnout svědky navrhované stěžovatelem dne 25. 2. 2009.
7/ Příslušník Policie ČR nprap. J. S., jako dřívější blízký spolupracovník výše uvedených zasahujících policistů, se měl sám vyloučit pro podujatost při řešení záležitosti Ing. B. V."
V odůvodnění ústavní stížnosti popisuje stěžovatel skutkové okolnosti, za nichž, podle jeho názoru, mělo dojít k jím tvrzenému nesprávnému postupu Policie České republiky. Mělo se tak stát ve dnech 16. 11. a 19. 11. 2008 poté, co po rodinném slovním a fyzickém incidentu, ke kterému došlo mezi ním na jedné straně a jeho manželkou Y. V. a synem R. V. na straně druhé, přivolala jeho manželka do jeho bytu policisty z Místního oddělení Praha - Malá Strana.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a ze stěžovatelem přiložených listin, bylo ve věci tohoto domácího incidentu vedeno policejními orgány šetření u Obvodního oddělení Policie ČR, Místního oddělení Praha - Malá Strana pod č. j. ORI-37066-1/PŘ-2008-12, jehož výsledkem bylo zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona. Trestní stíhání bylo vedeno Službou kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha 1 pod č. j. ORI-19641-32/TČ-2008-001179-1. V této trestní věci podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 ZT 405/2008 na stěžovatele dne 27. 3. 2009 obžalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1. Z ústavní stížnosti není patrno, v jakém stadiu se toto trestní stíhání nalézá.
Stěžovatel zmiňuje, že na postup policistů při vyřizování této záležitosti si opakovaně stěžoval u ředitele Obvodního ředitelství policie Praha 1 (č. j. ORI-5103/ČJ-2009-001157-S), ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (č. j. KRPA-22174/ČJ-2009-009001-S073), u Policejního prezidia ČR (č. j. PPR-15737-1/ČJ-2009-99VK), u ministra vnitra (č. j. KRPA-22174/ČJ-2009-009001-073) a u předsedy vlády (Úřad vlády ČR č. j. 16079/09-OSV), přičemž všechny tyto stížnosti byly odmítnuty jako nedůvodné.
II.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu a posouzení jeho odůvodněnosti, musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady a podmínky stanovené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Žádná z těchto podmínek pro podání ústavní stížnosti není v tomto případě splněna, což je zřejmé prima facie. Stěžovatel, který je zastoupen advokátem, projevuje stylem a obsahem svého návrhu a formulací petitu naprosté nepochopení institutu ústavní stížnosti a poslání ústavního soudnictví. O tom svědčí již ta samotná skutečnost, že v ústavní stížnosti dokonce ani neuvádí, která ústavně zaručená práva měla být podle jeho názoru porušena.
Námitky stěžovatele směřují zčásti proti chování a postupu policistů při provádění služebních zákroků, opírajících se o právní režim stanovený zákonem o Policii ČR (zák. č. 273/2008 Sb., resp. dříve platný zák. č. 283/1991 Sb.), zčásti proti postupu policistů v postavení orgánů činných v trestním řízení, upravenému v trestním řádu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v zásadě není oprávněn zasahovat do postupu orgánů činných v trestním řízení a jiných orgánů veřejné moci, neboť není orgánem průběžného dozoru nad zákonností jejich postupu. K zásahu Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti podané fyzickou či právnickou osobou ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může dojít jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňoval výjimečný a subsidiární charakter ochrany poskytované Ústavním soudem na základě řízení o ústavní stížnosti podle citovaných ustanovení.
V dané věci není stěžovatelem ani tvrzeno, natožpak doloženo, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal řádně všechny právní prostředky, které má podle právního řádu k dispozici. Pokud jde o probíhající trestní řízení, jsou takovými prostředky např. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle ust. §157a tr. řádu a veškeré řádné opravné prostředky, které nabízí trestní řád. Postup policistů, opírající se o zákon o Policii ČR, lze m.j. přezkoumávat postupem stanoveným ve správním řádu (ust. §175 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu upravuje také soudní řád správní (ust. §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
S posláním Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti se neslučuje, aby - pouze na základě stěžovatelem neurčitě a nepřesně popsaného skutkového děje - prováděl minuciózní skutkové šetření a obstarávání podkladů a důkazů pro své rozhodnutí. Povinnost tvrdit a prokázat namítané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zatěžuje stěžovatele, který je v řízení zastoupen profesionálně kvalifikovaným advokátem. Ze zásady subsidiarity plyne, že ústavní stížnost lze podat jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků právní ochrany.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se zabýval meritem věci a dále se vyjadřoval k odůvodněnosti podání, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj