ECLI:CZ:US:2009:3.US.302.09.1
sp. zn. III. ÚS 302/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti SEVA spol. s r.o., sídlem Kladruby nad Lad Labem, Semín, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 1 Ko 246/2008 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 35 K 36/2002, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho konkursní věci.
Usnesením krajského soudu byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurs, proti němuž podala stěžovatelka odvolání, které tentýž soud usnesením ze dne 24. 6. 2003 odmítl jako opožděné, a vrchní soud toto usnesení (opět k odvolání stěžovatelky) rozhodnutím ze dne 27. 9. 2004 potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2006 jako nepřípustné odmítl.
Následné ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 částečně vyhověl, a výše označené usnesení vrchního soudu ze dne 27. 9. 2004 zrušil. Ústavní soud oproti obecným soudům dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu o prohlášení konkursu bylo podáno včas.
Ústavní stížností napadeným usnesením poté vrchní soud odvolací řízení zastavil. Rozhodl tak s odůvodněním, že "v důsledku okolností nastalých v průběhu konkursu" se odvolání stěžovatelky stalo "bezpředmětným". V podrobnostech pak vysvětlil, že konkurs, proti němuž stěžovatelka odmítnutým odvoláním brojila, byl již pravomocně ukončen, a odvolací soud je tím - tak jako tak - zbaven možnosti přezkoumat správnost jeho prohlášení; je tomu tak podle jeho názoru proto, že usnesení o prohlášení konkursu již v mezidobí bylo zrušeno, a to usnesením ze dne 6. 11. 2007 o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že meritem jejího odvolání, tj. otázkou, zda byla v rozhodnou dobu v úpadku, se vrchní soud nezabýval, a svým nezákonným rozhodnutím jí odepřel přístup k soudu, jestliže zabránil věcnému projednání jejího včasného odvolání proti usnesení krajského soudu o prohlášení konkursu. Z dvouinstančního řízení se tak tímto postupem vrchního soudu stalo řízení toliko jednoinstanční, a konkurs byl skončen, aniž odvolací soud přezkoumal, zda vůbec byly dány důvody pro jeho prohlášení. Stěžovatelce tím vznikla újma, jež bude stěží nahraditelná, neboť případné navrácení v předešlý stav je sotva možné, i kdyby se zjistilo, že konkurs být prohlášen neměl; bylo-li by však usnesení o prohlášení konkursu v odvolacím řízení zrušeno, byl by tím založen alespoň důvod pro uplatnění nároku na náhradu škody. Vrchní soud podle stěžovatelky nadto nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu a vydal svévolné rozhodnutí, jež má znaky nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka posléze též namítá, že "bezpředmětnost" občanský soudní řád jako důvod zastavení řízení nezná.
Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby se do doby skončení řízení o projednávané ústavní stížnosti zdržel provedení jejího výmazu z obchodního rejstříku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. zahájila.
Jinak řečeno, již samotná kritika závěru odvolacího soudu, že řízení o odvolání nemělo být zastaveno, nýbrž věcně projednáno, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Je namístě připomenout, že důvod, pro který odvolací soud zastavil odvolací řízení, spojil s tzv. "bezpředmětností" odvoláním napadeného usnesení, což nelze než připodobnit tomu důvodu pro zastavení odvolacího řízení, jenž je v soudní praxi identifikován s nedostatkem podmínek řízení (§104 o. s. ř. per analogiam), což měl odvolací soud i zjevně na mysli, odkazoval-li na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 611/2002. Není také jistě pochyb, že důvod přípustnosti dovolání podle §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, o který se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí opíral, se od účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. - stejně jako důvod dle §238a odst. 1 písm. e) - stal důvodem právě žaloby pro zmatečnost podle zmiňovaného ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Není ani jakkoli významné, že bylo zastaveno odvolací řízení (případně odmítnuto odvolání) v řízení, jež vychází z rozhodnutí soudu prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. (o odvolání proti usnesení o odmítnutí odvolání).
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Odmítnut pak musel být i návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, jenž jednak postrádá potřebné věcné opory v ústavní stížnosti (vztah k rejstříkovému řízení je zde zcela nezřetelný), jednak je logickým důsledkem odmítnutí samotné ústavní stížnosti.
Podá-li stěžovatelka žalobu pro zmatečnost (v dosud otevřené lhůtě podle §234 odst. 1 o. s. ř.), obecné soudy v řízení o ní, jakož i v případných řízeních navazujících, nepřehlédnou 1) že odvolací soud úsudek o bezpředmětnosti odvolání vztáhl nikoli k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu (o což po kasačním nálezu Ústavního soudu šlo), nýbrž - až - se samotným odvoláním proti usnesení o prohlášení konkursu, o což naopak v režimu ustanovení §208 odst. 1, §201 a §220 odst. 3 o. s. ř. jít nemohlo, 2) že okolnosti, které sloužily odvolacímu soudu k odůvodnění zastavení odvolacího řízení již existovaly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, a bez ohledu na to Ústavní soud zavázal soud odvolací, aby po zrušení jeho předchozího rozhodnutí "odstranil zásah do základních práv stěžovatelky" (při vázanosti právními názory, jež ve svém nálezu vyslovil), a konečně 3) že stěžovatelka nemusí sledovat výlučně likvidaci důsledků ukončeného konkursního řízení, nýbrž - jak již ostatně dává najevo - jen odstranění usnesení o prohlášení konkursu, a to coby podmínky případných nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. K otázce samostatného odstranění usnesení o prohlášení konkursu po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení se proto budou obecné soudy muset znovu, a důsledně, vyjádřit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj