ECLI:CZ:US:2009:3.US.306.08.1
sp. zn. III. ÚS 306/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. F. K., zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2007 č. j. 1 Ko 105/2007-475, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2007 č. j. 24 K 11/99-445, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel obě, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která podle jeho názoru porušila jeho právo na soudní ochranu (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že jako věřitel č. 26 v konkursním řízení na majetek úpadkyně N. O. přihláškou došlou konkursnímu soudu dne 12. 7. 1999 řádně uplatnil svoji pohledávku třetí třídy ve výši 651 943,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5% denně z jím uvedených částek od data jejich splatnosti do prohlášení konkursu (tj. do 10. 6. 1999) a jím vyčíslené náklady řízení. Předmětná pohledávky byla přihlášena na základě vykonatelného rozhodnutí s tím, že její výše, tj. jistina a příslušný úrok z prodlení, činila 3 179 217,60 Kč. Aniž by správce konkursní podstaty vyzval stěžovatele k odstranění vad jím uplatněné pohledávky, při přezkumném jednání, které proběhlo dne 13. 3. 2000, byla zjištěna pouze pohledávka stěžovatele v částce 698 948,60 Kč, bez popření jejího zbytku. O této skutečnosti se údajně stěžovatel dozvěděl až nahlédnutím do příslušného spisu prostřednictvím svého advokáta dne 17. 2. 2006.
Splněním podmínek rozvrhu a vyplacením finančních prostředků z podstaty při poměrném uspokojování jednotlivých věřitelů nebylo přihlédnuto k nezařazené pohledávce stěžovatele ve výši 2 480 269,- Kč, což podle názoru stěžovatele zkrátilo jeho majetková práva, takže náprava (reparace) je možná jedině takovým způsobem, že "je nutné zrušit napadené usnesení, aby mohlo dojít k dodatečnému přezkoumání pohledávky stěžovatele v souladu se zákonem...".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2007 č. j. 24 K 11/99-445 zrušil konkurs na majetek úpadkyně N. O. po splnění rozvrhového usnesení (výrok I.), správci konkursní podstaty úpadkyně uložil, aby do 30 dnů od nabytí právní moci usnesení oznámil soudu, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě konstatoval, že usnesením ze dne 7. 2. 2006 č. j. 24 K 11/99-370 zrušil soud konkurs na majetek výše označené úpadkyně poté, co správce konkursní podstaty splnil rozvrhové usnesení na základě rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005 č. j. 24 K 11/99-337, které nabylo právní moci dne 26. 11. 2005. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně doplnil dokazování ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu a konstatoval, že správce konkursní podstaty provedl rozvrh v souladu s rozvrhovým usnesením, tj. uspokojil všechny věřitele částkou 22 068,- Kč. Po provedeném vypořádání rozvrhových nároků soud po splnění rozvrhového usnesení zrušil konkurs.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 2007 č. j. 1 Ko 105/2007-475 pod bodem I. výroku usnesení soudu prvního stupně v odstavci I. výroku potvrdil (výrok I.). Odvolání stěžovatele proti druhému odstavci výroku usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatele podle ustanovení §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV") obsahuje odvolací důvod ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 písm. c), písm. d), písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Na jednání o odvolání stěžovatele předvolal odvolací soud všechny účastníky řízení, včetně stěžovatele. K jednání se však nikdo z účastníků nedostavil, proto věc projednal v jejich nepřítomnosti.
Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu, označený soud se podrobně zabýval stěžovatelem přihlášenou pohledávkou, a to jak její výší, tak i způsobem vyčíslení nákladů řízení a úroků z prodlení, a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel "úroky z prodlení nevyčíslil ani za jednotlivé částky a období, ani souhrnně, jak to učinil v odvolání". Z tohoto důvodu byla pohledávka zařazena do seznamu přihlášených pohledávek ve výši odpovídající jistině a nákladům soudního řízení před Okresním soudem v Přerově. Takto byla také pohledávka stěžovatele při přezkumném jednání zjištěna. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 10. 2005 č. j. 24 K 11/99-337 na návrh správce konkursní podstaty vydal rozvrhové usnesení, v němž byla každá zjištěná nebo pravomocně určená pohledávka zařazená do druhé třídy poměrně uspokojena jen do výše cca 10 %. Stěžovatel byl tak podle rozvrhu se svou pohledávkou uspokojen částkou 74 619,- Kč, kterou obdržel nejpozději počátkem roku 2006.
Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel proti rozvrhovému usnesení své námitky proti postupu správce konkursní podstaty a konkursního soudu a proti výsledku přezkoumání své pohledávky neuplatnil, a proto jsou rozvrhovým usnesením (ve smyslu ustanovení §159a odst. 1, odst. 4 o. s. ř.) vázáni jak účastníci řízení, tak i ve věci rozhodující soudy.
Protože proti rozhodnutí učiněnému konkursním soudem při výkonu jeho dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty není odvolání přípustné, odvolací soud odvolání stěžovatele proti výroku pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně odmítl [§218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81 a článek 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (článek 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice formálně (dle petitu ústavní stížnosti) napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2007 č. j. 24 K 11/99-445 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2007 č. j. 1 Ko 105/2007-475, těžiště jeho námitek však směřuje jednak proti průběhu přezkumného jednání konaného dne 13. 3. 2000, v němž správce konkursní podstaty úpadkyně zjistil stěžovatelem přihlášenou pohledávku "jen" ve výši 698 948,60 Kč, a to bez popření jejího zbytku, tj. úroků z prodlení v celkové výši 2 480 269,- Kč, aniž jeho, resp. jeho právního zástupce vyzval k odstranění vad přihlášené pohledávky, jednak proti usnesení konkursního soudu o rozvrhu ze dne 20. 10. 2005 č. j. 24 K 11/99-337, které nabylo právní moci dne 26. 11. 2005. V souvislosti s posledně uvedeným usnesením vznáší stěžovatel další námitku, a tvrdí, že předmětné usnesení mu nebylo "v rozporu s §30 odst. 2 ZKV doručeno".
Především považuje Ústavní soud za podstatné zdůraznit, že stěžovatelem předestřené řešení, tj. návrh, aby Ústavní soud zrušil výše označená usnesení obecných soudů o zrušení konkursu na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení, by i v případě vyhovění jeho návrhu nijak nevyřešilo problém, jehož odstranění či nápravu stěžovatel projednávanou ústavní stížností skutečně sleduje.
K výše shrnuté argumentaci stěžovatele lze v obecné rovině připomenout, že konkursní řízení se skládá (mimo jiných) též z řady dílčích - nemeritorních rozhodnutí soudu a úkonů správce konkursní podstaty úpadce, o jejichž průběhu a konkrétním výsledku nejsou jednotliví věřitelé informováni doručováním příslušných písemností do jejich vlastních rukou, jak se mylně domnívá stěžovatel, neboť by takový postup byl nejen neekonomický a zdlouhavý, ale v mnoha případech (zejména pro četnost věřitelů) též fakticky nemožný. V tomto (dnes insolvenčním) řízení platí, že "každý si má střežit svá práva", tedy že samozřejmým předpokladem procesního úspěchu dotčeného subjektu v tomto řízení je dostatečně aktivní přístup každého účastníka v jednotlivých fázích konkursního řízení; to vše navíc za situace, v níž zájmy věřitele, jako je tomu v projednávané věci, chrání (resp. chránit měl) jím zvolený advokát. Bylo tedy především v zájmu stěžovatele, aby využil všech možností, které mu ZKV přiznává k tomu, aby nejen přihlásil svoji pohledávku do konkursu, ale i nahlížel do seznamu přihlášených pohledávek vyhotoveného správcem konkursní podstaty (ve smyslu §20 odst. 7 ZKV), účastnil se nařízeného přezkumného jednání (§21 ZKV), k němuž jsou předvoláni i konkursní věřitelé a zúčastnil se jím vyvolaného odvolacího jednání u Vrchního soudu v Olomouci.
Z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakého důvodu tyto možnosti aktivní účasti na probíhajícím konkursním řízení stěžovatel, resp. jeho advokát nevyužil, či z jakého důvodu projevil zájem o stav probíhajícího konkursního řízení (nahlédnutím do konkursního spisu) až v roce 2006. Obdobně nelze nijak omluvit či v řízení o ústavní stížnosti reparovat nevyužití řádného opravného prostředku stěžovatele proti rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé, jímž bezesporu rozvrhové usnesení je, a to poukazem na jeho údajné "nedoručení".
Zmeškání všech těchto procesních prostředků, které umožňovaly zjednání nápravy, nemohl stěžovatel úspěšně dohánět až odvoláním proti rozhodnutí konkursního soudu o zrušení konkursu na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení, resp. nyní v řízení o ústavní stížnosti.
Jak správně připomněl odvolací soud, relevantní odvolací námitkou proti usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení by totiž mohlo být pouze tvrzení, že stěžovateli nebyla vyplacena částka, která mu správně podle rozvrhového usnesení náleží. To však stěžovatel, jak se zjišťuje z připojeného stejnopisu odvolání ze dne 18. 7. 2007, nenamítal.
Tvrdí-li stěžovatel, že rozvrhové usnesení mu nebylo doručeno, zjevně pomíjí právní úpravu uvedenou pro doručování rozvrhového usnesení v ustanovení §30 odst. 2 ZKV, která umožňuje všem účastníkům příslušného konkursního řízení ověřit, v jaké výši budou jejich pohledávky zjištěny nebo pravomocně určeny po provedeném vypořádání poměrně uspokojeny.
Ústavní soud se s námitkou počátku běhu odvolací lhůty pro podání odvolání proti rozvrhovému usnesení (a tedy i způsobu jeho doručení) zabýval např. v usnesení ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 279/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), přičemž neshledal v tomto postupu soudu nic, co by v rámci konkursního řízení pro jeho účastníka znamenalo porušení ústavně chráněných práv nebo svobod.
Ve vztahu k odstavci II. výroku usnesení jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší, proto Ústavní soud neshledal důvod se ústavní stížností napadenými rozhodnutími v těchto částech zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu