ECLI:CZ:US:2009:3.US.3070.08.1
sp. zn. III. ÚS 3070/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. T., zastoupeného JUDr. Josefem Douchou, advokátem ve Vestci, Rovná 280, proti usnesení vedoucího 1. oddělení odboru daní a praní peněz Policie ČR, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 30. 10. 2008 ČTS: OKFK-182-439/TČ-2008-18 a návrhu, aby Ústavní soud uložil policejnímu prezidentovi rozhodnout o návrhu na přikázání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 12. 2008 stěžovatel jednak napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jednak se domáhal, aby Ústavní soud uložil policejnímu prezidentovi, aby neprodleně rozhodl o návrhu na přikázání věci, a to s tvrzením, že postupem policie bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces stanovené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením pplk. Mgr. S. K., vedoucí 1. oddělení odboru daní a praní peněz Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, podle §31 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř."), z důvodů uvedených v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., zamítl stížnost stěžovatele, jakožto obviněného z trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, proti usnesení policejního orgánu - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 22. 9. 2008 ČTS: OKFK-182-357/TČ-2008-18-B, v němž pplk. Ing. M. P. podle §31 odst. 1 tr. ř., s odkazem na §30 tr. ř., rozhodl, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení (mj.) ve stěžovatelově věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že při výslechu dne 11. 6. 2008 sdělil, že mu svědek Ing. U. naznačil, že pplk. Bc. P. B., který prováděl šetření před zahájením trestního stíhání, je "jeho člověk". Na základě tohoto sdělení ředitel Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (dále též jen "Útvar"), plk. Bc. Ing. J. N., na něj podal trestní oznámení pro podezření z trestného činu křivého obvinění, příp. pomluvy. Z tohoto důvodu vznesl (stěžovatel) námitku podjatosti vůči všem příslušníkům Útvaru s tím, že pplk. Bc. P. B. se nadále podílí na řízení a oznámení podal nadřízený všech příslušníků Útvaru. Poté policejní rada pplk. Ing. M. P. rozhodl shora zmíněným usnesením ze dne 22. 9. 2008, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovateli je - dle jeho slov - znám nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 34/06 (pozn.: správně usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, usn. č. 5), avšak okolnosti každého případu je třeba posuzovat samostatně, v závislosti na míře nezákonnosti, jíž se policejní orgány, příp. další orgány činné v trestním řízení dopouštějí. V daném případě se domáhal "nejen podjatosti všech příslušníků útvaru", ale rovněž navrhoval, aby věc byla k vyšetřování přidělena jinému útvaru policie. O tomto návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, a to s odůvodněním, že o něm bylo rozhodováno již dříve, na základě námitky podjatosti jiného obviněného. Tato námitka však nezahrnovala skutečnost, že na něj ředitel Útvaru podal trestní oznámení a že se policejní orgán, který pokračuje v úkonech ve věci, cítí být poškozeným v trestním řízení. Podání zmíněného trestního oznámení dle stěžovatele nestojí v dané věci osamoceně. Trestní stíhání považuje od samého počátku za nezákonné nejen on, ale i Česká advokátní komora. V návaznosti na to poukazuje na okolnosti provázející přijetí trestního oznámení, na konkrétní pochybení, jichž se měla policie, příp. Nejvyšší státní zastupitelství a Městské státní zastupitelství v Praze dopustit, jakož i na nedůvodnost svého trestního stíhání. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel tvrdí, že jeho žádost o přidělení věci jinému útvaru je důvodná, neboť je prý patrno, že orgány činné v trestním řízení straní oznamovatelům údajné trestné činnosti a že ústavní stížnost není, co do způsobu vyřízení námitky podjatosti, předčasná, zejména pokud nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na předání věci jinému útvaru. O něm by měl dle §3 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, bezodkladně rozhodnout policejní prezident, příp. jím pověřený náměstek.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Policie České republiky k ústavní stížnosti. Ta sdělila, že stanovisko uvedeného útvaru k otázce podjatosti pplk. Ing. M. P., pplk. Bc. P. B. a ředitele Útvaru plk. Ing. Bc. J. N. bylo deklarováno v jednotlivých usneseních, kterými bylo rozhodováno o stížnostech stěžovatele, konkrétně v usnesení Útvaru, odboru daní a praní peněz, ze dne 30. 10. 2008 ČTS: OKFK-182-439/TČ-208-18, signovaném pplk. Mgr. S. K., (tj. usnesením napadeným touto ústavní stížností) a v usnesení Útvaru ze dne 26. 2. 2009 ČTS: OKFK-182-439/TČ-2008-18, signovaném ředitelem plk. Mgr. L. V.
Kromě těchto rozhodnutí policie "pro úplnost" zaslala i usnesení Útvaru ze dne 25. 6. 2008 ČTS: OKFK-182-141/TČ-2008-18, signované jeho tehdejším ředitelem plk. Ing. Bc. J. N., jímž bylo rozhodováno "o stížnosti" (pozn.: správně o námitce podjatosti celého Útvaru) spoluobviněného M. S., jakož i stížnost M. S. proti tomuto usnesení, dále pak také usnesení Policie České republiky, Policejního prezídia České republiky, náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, ze dne 7. 8. 2008 č. j. PPR-17200/ČJ-2008-99TN, kterým byla tato stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na uložení povinnosti policejnímu prezidentovi rozhodnout o návrhu na "přikázání věci". Zde má stěžovatel dle všeho na mysli své podání ze dne 15. 9. 2008, doručené policejnímu orgánu dne 17. 9. 2008, v němž namítal podjatost všech příslušníků Útvaru, "jmenovitě však" pplk. Ing. M. P., pplk. Bc. P. B. a ředitele Útvaru plk. Ing. Bc. J. N., a z důvodu jejich podjatosti navrhoval, aby věc byla předána jinému útvaru.
Na základě tohoto podání ze dne 15. 9. 2008 rozhodoval o svém vyloučení pplk. Ing. M. P., uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však vedoucí 1. oddělení odboru daní a praní peněz Útvaru zamítl usnesením ze dne 30. 10. 2008, jehož zrušení se stěžovatel cestou této ústavní stížnosti domáhal. Jde-li o podjatost dalších osob, stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že o ní nebylo rozhodnuto. Z usnesení ředitele Útvaru plk. Mgr. L. V. ze dne 26. 2. 2009
ČTS: OKFK-182-488/TČ-2008-18, ČTS: OKFK-178-179/TČ-2008-18, zaslaného Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením policie k ústavní stížnosti, lze zjistit, že o námitce podjatosti (celého) policejního orgánu - Útvaru bylo rozhodnuto také, a to tak, že Útvar a bývalý ředitel Útvaru Ing. Bc. J. N. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.
Ústavní soud je na základě kompetencí daných mu Ústavou České republiky [srov. ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 88] a zákonem o Ústavním soudu (srov. ustanovení §82 odst. 3) oprávněn ve věci ústavní stížnosti rozhodnout tak, že buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo - v případě tzv. jiného zásahu - zakáže příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování práva a svobody, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Mělo-li dle tvrzení stěžovatele dojít k porušení jeho práv tím, že nebylo rozhodnuto o jeho procesním návrhu, to znamená k porušení v důsledku nečinnosti příslušného státního orgánu, měl se podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu domáhat (v prvé řadě) vyslovení zmíněného zákazu. Pokud tak nečinil, již jen tato skutečnost je důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti v dané části podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Kromě toho z výše uvedených skutečností vyplývá, že o předmětném návrhu na vyloučení bylo, v jeho celku, rozhodnuto, a byť se tak stalo až po podání ústavní stížnosti, je třeba mít za to, že eventuální nečinnost státního orgánu byla v důsledku vydání zmíněného rozhodnutí ukončena, tedy že předmětný "jiný zásah" v současné době netrvá. Z tohoto důvodu by nebylo možno stěžovatelově návrhu tak, jak jej formuloval ve své ústavní stížnosti, vyhovět. Na doplnění lze uvést, že stěžovatel svůj požadavek směřoval vůči nesprávnému orgánu, protože podle §31 odst. 1 tr. ř. měl o jeho návrhu rozhodnout nejprve policejní orgán, kterého se důvody vyloučení týkají, tj. Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, jak se také nakonec stalo. Výhradu lze mít i k formulaci návrhového žádání z jiného důvodu, totiž že stěžovatel požadoval vydání rozhodnutí o "přikázání věci", které by však mohlo následovat až po vyřešení otázky podjatosti (Ústavní soud přitom stranou ponechal otázku, zda policejní prezident je vůbec dle §3 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb. oprávněn rozhodnutí "o přikázání věci" vydat, neboť její vyřešení již nemá pro posouzení ústavní stížnosti žádný význam).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že stěžovatel mohl (eventuálně - v závislosti na datu doručení - ještě může) napadnout rozhodnutí ze dne 26. 2. 2009 stížností podle §141 a násl. tr. ř. a proti rozhodnutí o ní pak mohl (může) brojit cestou ústavní stížnosti (příp. je může napadnout přímo ústavní stížností, v takovém případě ovšem její přípustnost bude záviset na splnění podmínek ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Toto konstatování samozřejmě ještě neznamená, že zde budou shledány stěžovatelem tvrzené mimořádné okolnosti vylučující použitelnost právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06, a že takováto ústavní stížnost musí být shledána přípustnou.
Jde-li o stěžovatelův návrh na zrušení usnesení ze dne 30. 10. 2008, Ústavní soud musel vzít v úvahu, že tímto rozhodnutím nebyla ani otázka vyloučení pplk. Ing. M. P. definitivně vyřešena, neboť ke stejné stěžovatelově námitce (a argumentaci) byla řešena (znovu) ve zmíněném usnesení ze dne 26. 2. 2009, tentokrát ve vztahu k celému Útvaru, tedy ve vztahu ke všem jeho příslušníkům, včetně jmenovaného. Jinak řečeno, ač se to původně, v době podání ústavní stížnosti mohlo jevit jinak, řízení o stěžovatelově návrhu dále pokračovalo. Z tohoto zpětného pohledu se pak rozhodování o vyloučení (toliko) pplk. Ing. M. P. jeví v podstatě jako nadbytečné.
Pokud stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí stížností podle §141 a násl. tr. ř., pak řízení (zřejmě) dále probíhá a stěžovatel má možnost domáhat se (a případně dosáhnout) ochrany svých práv v jeho rámci. Ústavní soud se za této situace necítí oprávněn, a to s ohledem na jím opakovaně akcentovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti, nalézající odraz v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, do něj před jeho skončením zasahovat. Ústavní stížnost by bylo nutno posoudit jako předčasnou.
Jestliže již bylo toto řízení ukončeno, ani za takového stavu není možno s ohledem na ustanovení §72 odst. 3, 4 a 6 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pokládat ústavní stížnost za přípustnou. V řízení o ústavní stížnosti totiž nelze vyloučit z přezkumu rozhodnutí ze dne 26. 2. 2009, resp. na něj navazující rozhodnutí o opravném prostředku (tj. stížnosti), které je třeba, s ohledem na specifika daného případu, považovat za rozhodnutí "konečné", tedy za rozhodnutí, jímž bylo s konečnou platností rozhodnuto o stěžovatelových právech či povinnostech. Lze tedy shrnout, že stěžovatel je v ústavní stížnosti povinen napadnout i rozhodnutí vydaná ve věci podjatosti celého Útvaru. Tuto možnost ostatně má stěžovatel dle všeho dosud otevřenu.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu