ECLI:CZ:US:2009:3.US.3112.08.1
sp. zn. III. ÚS 3112/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129, když tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatele podala žalobu proti Městu Pec pod Sněžkou na zaplacení částky 207 450,- Kč s příslušenstvím za užívání jejích pozemků. Prvostupňový soud věc právně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení a vyhověl žalobě (za použití důkazu - znaleckého posudku) co do částky odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase, tedy co do částky odpovídající prospěchu obohaceného. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
Právní předchůdkyně stěžovatele podala odvolání proti zamítavému výroku a proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2006 č. j. 19 Co 576/2005-107 napadené prvostupňové výroky potvrdil, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu.
Právní předchůdkyně stěžovatele podala dovolání z dovolacího důvodu dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129 odmítl. Ohledně postupu při určení výše bezdůvodného obohacení poukázal na svou předchozí judikaturu s tím, že nižší soudy učinily správné právní závěry.
Stěžovatel, podobně jako v předchozím řízení jeho právní předchůdkyně, v ústavní stížnosti namítl, že soudy měly určit výši bezdůvodného obohacení vycházeje ze stavu, který byl před zabráním a zastavěním pozemků, neboť pokud by pozemky nebyly zastavěny pozemní komunikací, byly by (právní předchůdkyní stěžovatele a později i stěžovatelem) užívány zajisté komerčním způsobem, když jde o pozemky téměř v centru Pece pod Sněžkou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje námitky, které byly vzneseny již v řízení u obecných soudů. V podstatě se domáhá, aby Ústavní soud jiným způsobem vyložil podústavní právo a na tomto podkladě byl stěžovateli přiznán vyšší peněžní nárok z bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud však není další instancí obecného soudnictví a není povolán k výkladu podústavního práva, naopak je orgánem ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasáhnout do činnosti orgánů veřejné moci pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jde-li o výklad podústavního práva, může Ústavní soud zasáhnout pouze pokud je zásah do základních práv založen porušením některé z norem podústavního práva v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jež zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu soudní praxí respektovaných (interpretační libovůle).
V dané věci však stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nelze přisvědčit. O interpretační exces, nepředvídatelnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy či libovůli zde nejde. Všechny tři soudy obecného soudnictví své právní závěry rovněž dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Nad rámec je možno uvést, že soudy se zabývaly také tvrzením o možném komerčním využití daných pozemků (sjezdová trať), a to s ohledem na skutečnosti uvedené o umístění daných pozemků ve znaleckém posudku. Lze tedy konstatovat, že námitky stěžovatele nenasvědčují porušení práva na spravedlivý proces v rovině ústavněprávní, proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Pokud jde o právo na projednání věci veřejně a v přiměřené lhůtě, k tomuto stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho dalšího neuvedl a Ústavní soud se proto touto námitkou nemohl zabývat; námitky tohoto druhu ostatně nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí v dané věci.
Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu současně s ústavní stížností také soudní poplatek formou kolkové známky ve výši 1 000,- Kč. Řízení o ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu však nepodléhá poplatkové povinnosti. Ústavní soud proto rozhodl ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu