ECLI:CZ:US:2009:3.US.3140.08.1
sp. zn. III. ÚS 3140/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. Š., zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008 č. j. 23 Co 416/2008-118 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2006 č. j. 7 C 7/2006-50, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Napadeným rozsudkem (pro uznání) Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2006 č. j. 7 C 7/2006-50 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni G. R. částku 16 698 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále na nákladech řízení částku 670 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 č. j. 23 Co 416/2008-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud ovšem nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné namítá, že v řízení před soudem prvního stupně učinila řádné a včasné podání obsahující omluvu z jednání nařízeného na 26. 6. 2006 a požádala o jeho odročení z důvodu nemoci, která jí z objektivních důvodů neumožňovala účastnit se předmětného jednání a hájit tak svá práva a oprávněné zájmy, a že se proto toto jednání nemělo bez její účasti vůbec konat. Postupem soudu prvního (a patrně) i druhého stupně, které jednání neodročily, měla být stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem.
Žalobou pro zmatečnost může ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení, ale také tehdy, došlo-li k odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu, což mohl učinit např. tak, že účastníku umožnil vykonat procesní práva, z nichž byl postupem soudu prvního stupě vyloučen (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, Praha, 2006, 7. vydání, s. 1200).
Právě takovou námitku uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, přičemž předtím nevyužila (mimořádného) opravného prostředku, jenž k odstranění jí tvrzené vady (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží.
S ohledem na výše uvedené a také na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud. Z tohoto důvodu jej není ani třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu