ECLI:CZ:US:2009:3.US.3141.08.1
sp. zn. III. ÚS 3141/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 44 To 631/2008 a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 10. 2008 č. j. 1 KZv 225/2007-654, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli dne 9. 10. 2007 zahájeno trestní stíhání vedené u Policie ČR, Správa hl. města Prahy, SKPV Praha 4 pod sp. zn. ČTS:PSP-189/OOK2-2007 pro trestné činy dle §234, odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., §232 odst. 1 tr. zák., §234 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jichž se měl stěžovatel dopustit ve spolupachatelství s dalšími osobami způsobem v citovaném usnesení uvedeným.
Následně byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 0 Nt 4343/2007 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu, přičemž soud v tomto usnesení stanovil, že se vazba započítává ode dne 8. 10. 2007. Dne 31. 10. 2007 pak byl stěžovatel upozorněn policejním orgánem na změnu právní kvalifikace dle ustanovení §160 odst. 6 tr. řádu s tím, že jeho jednání bude nadále kvalifikováno jako trestný čin vydírání ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §235 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., trestný čin loupeže ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 k §234 odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 k §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a trestný čin zbavení osobní svobody ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 k §232 odst. 1 tr. zákona.
V záhlaví označeným usnesením ze dne 7. 10. 2008 rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze tak, že se stěžovatel a jeho spoluobvinění V., Ch. a P. ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu ponechávají i nadále ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti rozhodnutí státního zástupce podal stěžovatel stížnost, která však byla usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 631/2008 ze dne 11. 11. 2008 zamítnuta jako nedůvodná. Jak byl Ústavní soud vyrozuměn, byla na stěžovatele podána dne 4. 2. 2009 obžaloba u Městského soudu v Praze.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že výše uvedené upozornění na změnu právní kvalifikace neobsahovalo žádné odůvodnění, které by vysvětlovalo, proč ke změně právní kvalifikace došlo, když se popis skutku nijak nezměnil. Stěžovatel má za to, že právní kvalifikace dle §234 odst. 3 tr. zák. popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá. Stěžovatel je přesvědčen, že mu s ohledem na tuto nesprávnou právní kvalifikaci byla vazba prodloužena v rozporu se zákonem. Stěžovatel zdůrazňuje, že prodloužení vazby za použití ust. §78 odst. 8 písm. d) tr. řádu se v ústavní stížností napadeném usnesení Městského soudu v Praze opírá právě o obsah usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 10. 2007 ve spojení s upozorněním na změnu právní kvalifikace ze dne 31. 10. 2007. Stěžovatel obsáhle polemizuje s dosavadními závěry orgánů činných v trestním řízení o subsumpci stíhaného jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., zejména pokud jde o formu jednání a následek, který měl stěžovatel trestnou činností způsobit. Dle názoru stěžovatele popis skutku uvedenou právní kvalifikaci neumožňuje a maximální přípustná délka jeho vazby se tudíž musí řídit ust. §71 odst. 8 písm. c) tr. řádu s tím, že jedna třetina doby v citovaném ustanovení uvedené, připadající na vazbu v přípravném řízení, uplynula již dne 8. 10. 2008. Stěžovatel dále namítal, že se Městský soud v Praze v napadeném usnesení s uvedenými námitkami vůbec nevypořádal.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení, která posléze zaslal stěžovateli k replice, v níž stěžovatel v podstatě setrval na svých argumentech vyjádřených v ústavní stížnosti. Vyjádřil přesvědčení, že trestné jednání, jež je mu kladeno za vinu, je třeba kvalifikovat jako trestný čin vydírání a nikoli jako trestný čin loupeže.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. Otázkou popisu a právní kvalifikace skutku se Ústavní soud jen stěží může zabývat v době, kdy trestní řízení teprve probíhá. Pokud se Ústavní soud k těmto otázkám vyjadřuje, nečiní tak v žádném případě ad meritum, ale pouze ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně postupu dle §160 odst. 6 tr. řádu, resp. ponechání ve vazbě dle §71 odst. 4 tr. řádu.
I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a zásah Ústavního soudu je přípustný jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. V projednávané věci Ústavní soud v postupu orgánů veřejné moci neshledal žádné pochybení, jež by takový zásah představovalo. Neobstojí zejména námitka stěžovatele, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna. Lze odkázat na str. 3 napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kde jsou námitky stěžovatele, uplatněné později v ústavní stížnosti, podrobně rozebrány a vyvráceny.
Podle §71 odst. 8 písm. d) tr. řádu nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze podle zvláštní části trestního zákona uložit výjimečný trest. Z této doby přitom jedna třetina připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem (§71 odst. 9 věta první tr. řádu). Podle §234 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 320/2006 Sb., je výjimečným trestem ohrožen i pachatel trestného činu loupeže, způsobil-li svým činem škodu velkého rozsahu nebo smrt. Škodou velkého rozsahu se dle ust. §89 odst. 11 tr. zák. in fine rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, popsal policejní orgán v usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu trestné jednání tak, že je rozdělil na dva skutky, popsané pod body I. a II. Trestná činnost přitom měla (zkráceně řečeno) spočívat v tom, že stěžovatel a další stíhané osoby dne 28. 9. 2007 nejprve přepadli manželku a dceru poškozeného M. U. v jejich rodinném domku, a dopouštěli se na nich brutálního násilí, čímž je donutili, aby tyto ženy vylákaly poškozeného U. do domku. Obvinění pak měli poškozeného srazit na zem, svázat a dopouštět se na něm nejrůznějšího násilí, sebrat mu hotovost a hodinky a požadovat po něm motorové vozidlo. Tak měli obvinění poškozenému způsobit škodu ve výši nejméně 2.250.000,- Kč.
Část trestného jednání, jež následovala, popsal policejní orgán v citovaném unesení jako další skutek, ve vícečinném souběhu s předchozím, spočívající v tom, že obvinění měli poškozeného v době od 28. 9. do 30. 9. 2007 držet spoutaného v domě v P. a pod pohrůžkou násilí, resp. zabití jej donutit k vydání platebních karet a PIN kódů a k převodu peněz na bankovní účty, jimiž disponovali. Tímto jednáním měli obvinění způsobit škodu ve výši 190.000,- EUR a 17.000,- Kč. Tento zdánlivě samostatný skutek policejní orgán hodnotil jako trestný čin dle §232, odst. 1, §234 odst. 1 a §235 odst 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona. V upozornění na změnu právní kvalifikace dle §160 odst. 6 tr. řádu, ze dne 31. října 2007, pak policejní orgán trestné jednání strukturoval jinak s tím, že za jeden skutek považuje vše, co následovalo od chvíle, kdy se obvinění násilím zmocnili osoby poškozeného U. Popis skutku je při zachování jeho totožnosti se skutkem uvedeným ve výše citovaném usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu doplněn o řadu podrobností pokud jde o násilí, kterého se obvinění na poškozeném měli dopouštět a kterým mu měli hrozit a dále ohledně způsobené škody, včetně finančních částek, jež se obvinění pokoušeli získat bezvýsledně (např. nucení stěžovatele k zaplacení 500 tis. EUR bodáním nožem, bitím, kopáním, atd.).
Ústavní soud předně konstatuje, že požadavek stěžovatele, aby policejní orgán vyrozumění o změně právní kvalifikace dle §160 odst. 6 tr. řádu zvláštním způsobem odůvodňoval, nemá oporu v trestním řádu. Toto vyrozumění nemá formu zvláštního rozhodnutí a policejní orgán o něm činí toliko záznam do protokolu.
Ústavní soud dále považuje z výše uvedeného za zcela zřejmé, že již v původním usnesení policejního orgánu byly v popisu uvedeny všechny skutečnosti, které odůvodňovaly právní kvalifikaci skutku stěžovatele jako trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Skutek ve smyslu hmotněprávním je souhrn všech vnějších projevů vůle pachatele, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva a jsou zahrnuty zaviněním. Skutek, který lze kvalifikovat jako trestný čin loupeže, lze v projednávané věci vymezit již od okamžiku, kdy se obvinění měli vrhnout na poškozeného a kopy a pěstí jej srazit na podlahu, až do okamžiku, kdy jej ze své moci propustili. Z tohoto časového vymezení se pak odvíjí i následek dle §234 odst. 3 tr. zák., který měli stěžovatelé dle usnesení o zahájení trestního stíhání úmyslně způsobit nebo se o něj pokusit.
K výhradám stěžovatele ohledně právní kvalifikace Ústavní soud opět jen stručně a výhradně ve vztahu k postupu dle §160 odst. 6 tr. řádu a ve vztahu k rozhodování o vazbě, podotýká následující: Ustanovení §234 je ve vztahu k ust. §235 tr. zákona v poměru speciality. Zákonodárce vyčlenil z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládal za společensky nejnebezpečnější. Učinil tak vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže, jejímž znakem je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. O trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. O trestný čin vydírání se jedná jen tehdy, pokud pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy ve vzdálenější budoucnosti (srov. R 30/1981). Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel ve své právní argumentaci opomíjí, že z hlediska právní kvalifikace podle §234 odst. 3 tr. zák. [za respektování ust. §6 písm. a) a §8 odst. 2 tr. zák.] není významná jen škoda, kterou stěžovatel skutečně způsobil, ale i škoda, k níž jeho úmyslné jednání bezprostředně směřovalo.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily libovůle, když výše popsaným způsobem postupovaly dle §160 odst. 6 tr. řádu a v návaznosti na to dle ust. §71 odst. 4 tr. řádu, s odkazem na odst. 8 písm. d), odst. 9 téhož ustanovení. Ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu