ECLI:CZ:US:2009:3.US.3147.09.1
sp. zn. III. ÚS 3147/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 32 C 53/2008-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu v jeho občanskoprávní věci s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem a právo na náhradu škody způsobené nezákonným postupem státního orgánu, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána úhrada nákladů advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 3 570 Kč.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zastavil řízení o ochranu osobnosti dle ustanovení §9 odst. 1 a 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel (žalobce) nezaplatil soudní poplatek; na základě ustanovení §169 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. nebylo usnesení odůvodněno.
Stěžovatel namítal, že z obsahu spisu není patrno, na podkladě jakých skutečností soud rozhodl, protože v něm absentuje výzva, jíž by jej vyzval k zaplacení soudního poplatku; ve spise je založena toliko výzva adresovaná společnosti G&C Pacific, a. s. "a spol.", jejíž nárok z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby však byl dříve vyloučen k samostatnému řízení. Stěžovatel dodává, že v jeho věci rovněž přichází v úvahu osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Tak tomu je v projednávané věci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
Stěžovatel ve své věci evidentně disponuje opravným prostředkem k ochraně svých práv, jmenovitě odvoláním ve smyslu ustanovení §201 a násl. o. s. ř.; o tom sice soudem prvního stupně nebyl poučen ("poučení" v napadeném rozhodnutí zcela absentuje), jediným důsledkem toho ovšem je, že stěžovateli ve vztahu ke lhůtě k podání odvolání svědčí dobrodiní ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř.
Platí tedy i zde, že nepodal-li stěžovatel odvolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a uplatní se zásady, které byly výše vyloženy, a jež reflektuje rovněž citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Okolnost, že ústavní stížnost byla odmítnuta, překáží tomu, aby bylo stěžovateli vyhověno v návrhu podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj