ECLI:CZ:US:2009:3.US.318.09.1
sp. zn. III. ÚS 318/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12/976, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2007 č. j. 23 C 160/2003-195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008 č. j. 68 Co 461/2007-215 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 11. 2008 č. j. 26 Cdo 2044/2008-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušily princip právního státu zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul skutkové a právní okolnosti řízení, vedeného ve věci žaloby podané Městskou částí Praha 2 proti stěžovateli o vyklizení bytu. Namítá, že obecné soudy všech stupňů učinily mylné závěry o tom, že v jeho případě nebyl naplněn předpoklad jeho žití s nájemcem (otcem) ve společné domácnosti v den jeho smrti a že by mu v rozhodné době náleželo užívací právo k jinému bytu. Další vážné pochybení ze strany obecných soudů spatřuje v závěru, že měl v rozhodné době vlastní byt, resp. že až do rozvodu svého manželství měl právo bydlet v domě své manželky. Podle stěžovatele šlo o pouhou "fikci" vlastního bytu. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy v jeho případě nevzaly v potaz, že se nikoli vlastní vinou dostal do nepříznivé životní situace, kdy se ocitl bez možnosti vlastního bydlení. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že v důsledku všech těchto okolností obecné soudy negovaly nejen jeho právo na legitimní očekávání, ale i jeho další práva zaručená mu v rovině ústavněprávní i mezinárodněprávní.
Z přiložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 vyhověl žalobě Městské části Prahy 2 a uložil žalovanému povinnost vyklidit byt, specifikovaný v rozsudku, a vyklizený jej předat do 15 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, které bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
Soudy všech stupňů při svém rozhodování vycházely ze zjištění, že stěžovatel byl od 1. 1. 1996 veden na evidenčním listu jako spolužijící osoba se svým otcem a byl zde také hlášen k trvalému pobytu. Jeho otec však ve skutečnosti žil v předmětném bytě sám a v roce 2000 požádal humanitní odbor Městské části Praha 2 o umístění v domově důchodců, neboť již nebyl soběstačný a nebyl schopen žít sám. Stěžovatel fakticky žil v rodinném domě své manželky. Z bytu užívaného v tomto domě se odstěhoval v době rozvratu manželství bez toho, že by mu bylo bráněno v užívání bytu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu dále shrnuje zjištění, že otec stěžovatele žil nejen sám, ale navíc bez pomoci svých rodinných příslušníků, jejichž péče mu byla odepřena i v době pozdější hospitalizace a před smrtí, přičemž nezájem rodiny vyvrcholil odepřením zařízení pohřbu. Za takových okolností je logické, že samotná skutečnost, že stěžovatel byl evidenčně hlášen k trvalému pobytu v bytě svého otce, nemůže vést k závěru o faktickém sdílení společné domácnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Soudy všech stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a logicky popsaly, jaká zjištění a důvody je vedly k rozhodnutí, že v posuzovaném případě nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti, tedy první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu na základě ustanovení §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Obdobně podrobně soudy objasnily i závěr, že nebyl naplněn ani druhý předpoklad pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu, neboť stěžovateli svědčilo právo bydlení v nemovitosti jeho manželky.
Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se skutkovými zjištěními a následnou aplikací zákonného ustanovení o přechodu práva nájmu bytu tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Obdobné námitky stěžovatel uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu