ECLI:CZ:US:2009:3.US.319.09.1
sp. zn. III. ÚS 319/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2008 sp. zn. 10 Co 395/2008, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2009, napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 10 Co 395/2008 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně označený jako "č. j. 7 C 9/2004"), kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., III., IV. a V., a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Krajskému soudu v Plzni stěžovatelka vytýká, že pochybil při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a zdůrazňuje, že "posouzení právní problematiky relevantní při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo ze strany odvolacího soudu do té míry nesprávné, že jím nepochybně došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny".
Jednak odvolací soud podle jejího názoru nesprávně snížil na základě své úvahy výši částky, která jí byla přiznána soudem prvního stupně na základě znaleckého posudku jako cena členských práv a povinností k družstevnímu bytu a současně vycházel z výše původně žalované částky, aniž vzal v úvahu, že k jejímu snížení v důsledku částečného zpětvzetí návrhu došlo až z důvodu upřesnění žalobního nároku na základě vypracovaného revizního znaleckého posudku, tedy za situace, v níž byla žaloba stěžovatelky "co do základu podána důvodně". Není proto prý její vinou, že v řízení došlo k částečnému zpětvzetí a částečnému zastavení řízení.
Jestliže jí odvolacím soudem byla nakonec přiznána částka 66 100,- Kč, jedná se podle názoru stěžovatelky o více jak 50% úspěch ve sporu, takže jí neměla být uložena částečná náhrada nákladů řízení. I kdyby prý Ústavní soud s výše předestřenou argumentací stěžovatelky nesouhlasil, měl by vzít v úvahu její další námitku, a sice že v předmětném řízení mělo být při rozhodování o nákladech řízení aplikováno ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), resp. měl být zvažován postup podle ustanovení §150 o. s. ř.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2005 č. j. 7 C 9/2004-157 o žalobě stěžovatelky o zaplacení 219 171,- Kč rozhodl tak, že řízení o zaplacení částky 118 475,-Kč včetně úroku z prodlení zastavil (výrok I.), žalovanému J. F. (dále jen "žalovaný") uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 100 696,- Kč s úroky z prodlení (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu na nákladů řízení 3 047,- Kč (výrok III.), České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích částku 11 321,- Kč (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 9 643,- Kč (výrok V.).
Ve vztahu k nákladům řízení soud prvního stupně konstatoval, že při poměření úspěchu a neúspěchu ve sporu vzal v úvahu i zastavení řízení, které z procesního hlediska zavinila stěžovatelka, což se odrazilo i v poměrné části úspěchu žalovaného ve věci (ve smyslu ustanovení §124 odst. 2 o. s. ř.).
Po rozsudku dovolacího soudu, jímž byl zčásti zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 14 Co 559/2005-199, rozhodl Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 10 Co 395/2008 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II., III., IV. a V., tedy žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 66 100,- Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), do částky 28 831,- Kč a zde uvedených úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit: žalovanému na náhradu řízení částku 14 342,- Kč (výrok III.) a částku 19 301,- Kč (výrok IV.), České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích náklady řízení placené státem ve výši 14 675,- Kč (výrok V.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit náklady placené státem ve výši 6 289,- Kč (výrok VI.).
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky a předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (viz její čl. I.), že ústavní stížnost je včasná, neboť splňuje podmínku uvedenou v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy že byla podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, přičemž ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl jejímu advokátovi doručen dne 11. 12. 2008.
Výše uvedená úvaha stěžovatelky o přípustnosti její ústavní stížnosti není správná, protože stěžovatelka dovolání podala, jak bylo zjištěno telefonickým dotazem u Okresního soudu v Domažlicích, dne 12. 2. 2009, a do doby podání ústavní stížnosti o tomto mimořádném opravném prostředku nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy slouží jako procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv konkrétního subjektu prostředkem subsidiárním. Princip subsidiarity ústavní stížnosti v praxi tedy znamená, že předpokladem zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutnost vyčerpat před jejím podáním všechny procesní prostředky před konkrétními orgány veřejné moci, které právní řád České republiky konkrétnímu subjektu poskytuje; nerespektování tohoto principu se sebou nese nutnost odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyjádřením materiální stránky uvedeného principu jsou pak bezesporu kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), jako orgánu, který poskytuje ochranu základním právům subjektu teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována jinými orgány veřejné moci, kterým taková činnost přísluší.
Jinak řečeno, subsidiarita ústavní stížnosti znamená realizaci ústavně garantovaného principu dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud tedy právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech jednotlivce příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě Nejvyšší soud, bylo by zásahem do jeho pravomoci a tedy i porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by sám princip dělby moci respektoval tím, že by příslušnému orgánu veřejné moci neumožnil realizovat jeho pravomoci.
Novela zákona o Ústavním soudu (účinná od 1. 4. 2004) v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezila nepřípustnost ústavní stížnosti podrobněji - jako nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. To však neplatí v případě podání mimořádného opravného prostředku, který orgán veřejné moci, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak již bylo uvedeno výše].
Jinak řečeno platí, že pokud fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nemůže Ústavní soud za této situace odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Naopak, pokud výše uvedený subjekt mimořádný opravný prostředek uplatnil, avšak bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustným, je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím zachována.
Stěžovatelka podala návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Pokud tedy, jako je tomu v dané věci, napadla stěžovatelka rozhodnutí (resp. jeho potvrzující výrok) odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje jen dovolací soud, není možné poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, bude-li podána, odmítnout pro její opožděnost.
K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné z důvodu závisejícího na jeho posouzení, není možno ústavní stížnost brojící proti rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, případně rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, počne běžet stěžovatelce až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se domnívá, že jí tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených práv je možno odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by naopak vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel i ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, aniž by k takovému postupu, jak je výše popsáno, byl objektivní důvod.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze tedy v současné době předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby tato zohlednila i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na již uvedené skutečnosti, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj