ECLI:CZ:US:2009:3.US.3196.08.1
sp. zn. III. ÚS 3196/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2008 č. j. 11 To 390/2008-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 12. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2008 č. j. 11 To 390/2008-185, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 4. 2008 č. j. 1 T 197/2007-157 a nově byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Kromě toho jím byli poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání obžalované bylo zamítnuto. Dle krajského soudu se stěžovatelka měla dopustit daného trestného činu (stručně řečeno) tím, že při předjíždění nákladního vozidla Iveco, v důsledku nesprávného vyhodnocení dopravní situace, donutila řidiče v protisměru jedoucího nákladního vozidla Peugeot k prudkému brzdění, aby zabránil čelnímu střetu se stěžovatelčiným vozidlem; to mělo
za následek - vzhledem ke špatnému technickému stavu vozidla Peugeot - částečné přejetí tohoto vozidla do protisměru a střet s protijedoucím nákladním vozidlem Iveco, v důsledku něhož došlo ke zranění řidiče vozidla Peugeot.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soud lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Vzhledem k výše uvedeným ustanovením Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatelka ve své právní věci - před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti - vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv, konkrétně pak zde v úvahu připadající mimořádný opravný prostředek - dovolání ve smyslu §256a a násl. trestního řádu. (O možnosti jeho podání byla stěžovatelka odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí ostatně poučena.) Pro tento případ si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 1 T 197/2007 a z něho zjistil, že se tak nestalo.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jde ve smyslu §265a trestního řádu o prostředek přípustný. Kromě toho je ale třeba vzít v úvahu, že jej lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Pokud tomu tak nebude, Nejvyšší soud dovolání odmítne, a to stejně jako v případě dovolání nepřípustného [viz §265i odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu]. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti tak nutno dovolání považovat za poslední procesní prostředek ochrany práv pouze tehdy, lze-li v jeho rámci uplatnit námitky, které by bylo možno podřadit pod tzv. dovolací důvody.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že svými námitkami napadá "zejména skutkový základ rozhodnutí, způsob hodnocení důkazů a rozsah provedeného dokazování a dále skutkové závěry, které soud z důkazů vyvodil", a že tudíž nejsou dány zákonné podmínky pro to, aby dovolání podávala. Ovšem bezprostředně na to konstatuje, že byla odsouzena "na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, ale že její vina byla posouzena nesprávně - nesprávným posouzením příčinné souvislosti mezi [jejím] jednáním a vzniklým následkem". Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovatelka uplatňuje dvě základní námitky, přičemž jednou z nich je nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti; zde stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že její jednání posoudil jako základní (nejdůležitější) příčinu celé dopravní nehody, přičemž upozorňuje na to, že vzniklý následek je prý jednoznačně v příčinné souvislosti se špatným technickým stavem vozidla. Vytržením jednotlivých částí děje a jejich vzájemným oddělením dle stěžovatelky mělo dojít k nesprávnému právnímu "hodnocení" dané nehody.
Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelka nenamítá nic proti skutkovým závěrům krajského soudu (resp. úplnosti dokazování či správnosti hodnocení důkazů), ale vyslovuje nesouhlas s tím, jak soudem zjištěný a stěžovatelkou nezpochybňovaný skutkový děj právně posoudil, konkrétně pak jak posoudil otázku příčinného vztahu (obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu), a zpochybňuje tak svou trestní odpovědnost.
Dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že dovolání má sloužit k nápravě právních vad, konkrétně zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně hmotněprávně posouzeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ústavní stížností brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci, avšak tuto svou námitku mohla eventuálně úspěšně uplatnit v rámci dovolání, je třeba považovat tento její návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustný.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu