ECLI:CZ:US:2009:3.US.334.09.1
sp. zn. III. ÚS 334/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, proti postupu Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Hradec Králové, v trestním stíhání vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 1/2008 a při výkonu vazby stěžovatele, za účasti Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal ochrany proti postupu orgánů uvedených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jejich postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článků 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel policejním orgánem spolu s dalšími osobami trestně stíhán pro násilnou trestnou činnost a pro trestnou činnost kvalifikovanou dle rozličných ustanovení zejména hlavy osmé oddílu prvého trestního zákona. Policejní orgán vydal postupně několik na sebe navazujících usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu, jimiž postupně rozšiřoval obvinění proti stěžovateli o další skutky, popř. měnil trestněprávní kvalifikaci těch skutků, z nichž byl stěžovatel obviněn již dříve (viz trestní stíhání vedené proti stěžovateli Policií České republiky Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru odhalování a dokumentace závažné trestné činnosti v Hradci Králové pod ČTS: ÚOOZ-86/V7-2006). Stěžovatel je od 26. 1. 2007 vazebně stíhán. Po celou dobu trestního stíhání jsou u stěžovatele shledávány vazební důvody dle ust. §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že příslušný státní zástupce podal u Krajského soudu v Hradci Králové dne 23. 1. 2008 na stěžovatele obžalobu pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 odst. 2 písm. a), b), c), d), e), odst. 3 tr. zákona, trestný čin nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a trestný čin ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zákona. V současné době je věc projednávána u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 1/2008, přičemž na den 18. 2. 2009 je nařízeno hlavní líčení, kdy by mělo být rozhodnuto ve věci samé.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedená obžaloba nesplňovala základní předpoklady pro její projednání v řízení před soudem a byla podána ryze účelově, aby mohl být stěžovatel i nadále držen ve vazbě s ohledem na přípustné vazební doby uvedené v trestním řádu. Stěžovatel poukazuje na to, že záznam o odmítnutí návrhu na doplnění vyšetřování byl jeho obhájci doručen dne 24. 1. 2007, tedy v době, kdy již byla podána obžaloba.
Stěžovatel má za to, že celé přípravné řízení bylo zatíženo mnoha procesními vadami, stěžovatel nebyl náležitě poučován o změnách právní kvalifikace stíhaného skutku a ve věci v přípravném řízení proběhly výslechy svědků v době, kdy stěžovatel v postavení obviněného neměl obhájce, ač jej dle zákona mít měl. Dle názoru stěžovatele měla být jeho trestní věc s ohledem na výše uvedená pochybení vrácena státnímu zástupci k došetření. Stěžovatel proto podal návrh na předběžné projednání obžaloby, jímž se však Krajský soud v Hradci Králové nezabýval a ve věci nařídil hlavní líčení.
Stěžovatel dále uvádí své námitky proti dosavadnímu postupu v řízení před soudem, přičemž má za to, že Krajský soud v Hradci Králové bezdůvodně odmítá jeho důkazní návrhy a důkazní návrhy spoluobžalovaných.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel vyslovuje svůj nesouhlas s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 10 To 105/2008, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o ponechání ve vazbě, zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu, nepřijetí převzetí záruky za další chování a nepřijetí slibu. Toto rozhodnutí je dle stěžovatele příliš stručně a nepřiléhavě odůvodněno.
Dále stěžovatel poukazuje na špatné zacházení, jehož se mu dostává ve výkonu vazby ve Vazební věznici Hradec Králové. Ve výkonu vazby je prý na stěžovatele činěn cílený, soustředěný nátlak a vazba je vykonávána za podmínek odporujících zákonu. Stěžovatel byl navzdory svým psychickým potížím v období od 23. 1. 2008 do 9. 9. 2008 umístěn za použití opatření dle §14 odst. 2 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedůvodně a protizákonně do zpřísněného režimu vazby.
II.
Vzhledem k charakteru námitek stěžovatele Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby ve věci byla vyžadována vyjádření účastníků a další spisový materiál, neboť již ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost je třeba hodnotit zčásti jako zjevně neopodstatněnou a z části jako podanou po lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na vymezení své pravomoci ve smyslu článku 83 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti. Ač je Ústavní soud součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi uplatňuje princip sebeomezení, vyplývající ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti jako prostředku ochrany subjektivních práv. V souladu s tímto principem Ústavní soud minimalizuje své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což platí zejména tam, kde v určité věci řízení teprve probíhá.
V projednávané věci probíhá trestní řízení ve fázi, kdy se koná hlavní líčení před nalézacím soudem a očekává se jeho meritorní rozhodnutí. Stěžovatel žádá, aby byla na základě řady jeho spíše jen vágně odůvodněných námitek ohledně celého dosavadního průběhu trestního řízení vyslovena nezákonnost postupu obecných soudů. Údajná pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení se dle odůvodnění ústavní stížnosti měla navíc odehrát již před delší dobou a není ani jasné, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky nápravy, jež mu právní řád nabízí.
Celkově lze konstatovat, že stěžovatel nesprávně přisuzuje Ústavnímu soudu roli jakéhosi super-revizního orgánu, který bdí nad dodržováním zákonnosti obecnými soudy a jimi vedené řízení průběžně koriguje a perfekcionisticky vylepšuje. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť ochrana základních práv obviněných je primárně svěřena obecným soudům ve smyslu článku 4 a článku 90 Ústavy. Za relevantní námitku z hlediska ústavnosti nelze považovat ani stěžovatelovy spekulace o tom, že státní zástupce podal obžalobu pouze proto, aby mohl být stěžovatel i nadále vazebně stíhán. Posouzení, zda obžaloba poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení ve smyslu ust. §181 odst. 1 tr. řádu, je ryze úkolem obecného soudu. Bylo by zcela v rozporu s výše uvedeným vymezením pravomocí Ústavního soudu, pokud by v dosud neskončené trestní věci na základě ústavní stížnosti přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o tom, zda jsou dány důvody k předběžnému projednání obžaloby ve smyslu ust. §186 tr. řádu a tím vlastně suploval jejich roli v probíhajícím trestním řízení.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel bude mít bezesporu možnost uplatnit své námitky uváděné v ústavní stížnosti v hlavním líčení před nalézacím soudem. Na údajná pochybení v přípravném řízení, nezákonné odmítnutí důkazních návrhů či nesprávnou kvalifikaci stíhaných skutků lze i po vydání meritorního rozhodnutí ve věci nalézacím soudem poukázat cestou odvolání, popř. využít i mimořádných opravných prostředků.
Je rovněž primárně úkolem obecných soudů dbát na zákonnost vazebního stíhání stěžovatele. V ústavní stížnosti není označeno žádné konkrétní pochybení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze při rozhodování o vazbě stěžovatele. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 10 To 105/2008, jež je k ústavní stížnosti přiloženo, stěžovatel v petitu nenapadá a kromě irelevantního nesouhlasu s poznámkou vrchního soudu o náročnosti a prodlužování trestního řízení stěžovatel neuvádí např. žádný argument proti trvání vazebních důvodů dle §67 tr. řádu či jiný konkrétní argument, jenž by vedl k závěru o porušení zákona a o nepřípustném zásahu do práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 Listiny. Citované usnesení stížnostního soudu je odůvodněno stručně, leč dostatečně a Ústavní soud v něm žádných znaků libovůle neshledal.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně zařazení do přísného režimu vazby, jsou vlastně jen konstatováním jeho nesouhlasu s tímto opatřením, aniž by stěžovatel tvrdil porušení jeho základních práv chráněných Listinou. Z příloh ústavní stížnosti, konkrétně z přípisu ředitele vazební věznice právnímu zástupci stěžovatele ze dne 9. září 2008 vyplývá, že stěžovatel byl od 23. 1. 2008 do 9. 9. 2008 v důsledku administrativního pochybení pracovníků věznice omylem umístěn v cele s tlumeným osvětlením dle §14 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 11. 2. 2009 a stěžovatel byl o uvedeném pochybení zpraven nejpozději dne 9. 9. 2008, nemůže se Ústavní soud zabývat eventuální relevancí tohoto porušení předpisů o výkonu vazby, neboť tyto námitky byly zjevně uplatněny po lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu