ECLI:CZ:US:2009:3.US.389.08.1
sp. zn. III. ÚS 389/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. P., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem AK se sídlem Kozí 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. listopadu 2003 č. j. 8 C 220/2002-78, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2005 č. j. 56 Co 280/2004-97 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. listopadu 2007 č. j. 22 Cdo 368/2006-140, za účasti 1) Okresního soudu ve Vsetíně, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. listopadu 2003 č. j. 8 C 220/2002-78, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2005 č. j. 56 Co 280/2004-97, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 15. listopadu 2007 č. j. 22 Cdo 368/2006-140, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 220/2002.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. listopadu 2003 č. j. 8 C 220/2002-78 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalovanému J. M. byla uložena povinnost odstranit z pozemku žalobce parc. č. 83/2 zahrada v k. ú. Střelná na Moravě, obec Střelná, okres Vsetín, zapsaného na LV č. 117 pro obec a k. ú. Střelná na Moravě, drátěný plot na sloupcích a z plochy, kterou bez oprávnění užívá, odstranit na své náklady jeden strom, rybízové a angreštové keře. K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 16. března 2005 č. j. 56 Co 280/2004-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2007 č. j. 22 Cdo 368/2006-140 bylo podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav a zjištěné skutečnosti hodnotily izolovaně a samostatně, nikoliv tedy v jejich vzájemné souvislosti, což značně zkreslilo skutečnou situaci. Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele s odůvodněním, že žalovaný vydržel část pozemku parc. č. 83/2 "zahrada" zapsaného na LV č. 117 pro obec a k. ú. Střelná na Moravě. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednou ze zákonných podmínek pro vydržení je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Obecné soudy se však prý otázkou dobré víry žalovaného jako jednoho ze základních předpokladů pro vydržení dostatečně nezabývaly, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnosti jejich rozhodnutí.
Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 z něhož plyne, že skutečnost, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána "se zřetelem ke všem okolnostem", zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (stěžovatel zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98).
V daném případě žalovaný koupil na základě kupních smluv z roku 1963 pozemek o výměře 66 m2, užíval však navíc plochu o výměře 36 m2, ve svém důsledku tedy užíval pozemek o celkové výměře 102 m2. Stěžovatel má za to, že žalovaný mohl při zachování normální a obvyklé opatrnosti jednoznačně zjistit, že užívá pozemek o více než polovinu větší, než který koupil, jelikož se nejedná o příliš rozlehlou plochu, přičemž i jen pouhým laickým pohledem je možné rozeznat rozdíl mezi plochou 66 m2 a 102 m2. Žalovaný prý mohl rozlohu koupeného pozemku zjistit zcela jednoduchým postupem, a to tzv. odkrokováním, které je v obdobných případech, kdy mezi dvěma sousedními pozemky není oplocení či hraniční kameny, zcela běžným a obvyklým postupem pro to, aby mohla být (alespoň orientačně) zjištěna rozloha příslušného pozemku. Pokud tak žalovaný neučinil, postupoval prý v rozporu s výše zmiňovanou povinností běžné opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.
Dále stěžovatel poukázal na to, že žalovaný pozemek po dlouhou dobu obhospodařoval, přičemž musel bezpochyby zjistit, že užívá plochu o více než polovinu větší, než mu náleží. Pokud by tedy za této situace ani odhadem nespočítal rozměry a rozlohu těchto pozemků, bylo by jeho počínání nutno považovat přinejmenším za neobvyklé, a lze z něj učinit závěr, že žalovaný rozhodně nezachoval obvyklou a normální míru opatrnosti. S ohledem na výše uvedené je podle názoru stěžovatele zřejmé, že žalovaný i jako laik musel při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívá více, než koupil, proto je u něj vyloučena dobrá víra; nemohl tedy vydržet část stěžovateli náležejícího pozemku.
Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětný pozemek parc. č. 83/2 byl zapsán v katastru nemovitostí a dříve též v pozemkové knize na jiné majitele než je žalovaný. V těchto evidencích nemovitostí byl jako vlastník tohoto pozemku uveden stěžovatel a ještě předtím stěžovatelovi rodiče. Žalovaný se tedy mohl naprosto jednoduše přesvědčit, kdo je vlastníkem předmětného pozemku, nahlédnutím do pozemkové knihy či do katastru nemovitostí. Takový postup lze opět považovat za normální a obvyklý ve srovnatelných případech; pokud však žalovaný tuto normální a obvyklou opatrnost nezachoval a do pozemkové knihy ani do katastru nemovitostí nenahlédl, nemohl prý být v dobré víře, že mu předmětná část pozemku náleží.
Kromě toho je podle stěžovatele nutné poukázat také na skutečnost, že dobrou víru žalovaného vylučují také dřívější spory o to, komu předmětný pozemek náleží. Tyto spory byly v průběhu jednání před obecnými soudy potvrzeny jak stěžovatelem, tak i svědky. K této otázce se měl dle návrhu stěžovatele na doplnění dokazování vyjádřit i svědek J. P., avšak Krajský soud v Ostravě návrhu na výslech tohoto svědka nevyhověl s odůvodněním, že by tento výslech nemohl přinést opačný závěr o existenci dobré víry žalovaného. Tento postup Krajského soudu v Ostravě však považuje stěžovatel za nesprávný, neboť Krajský soud v Ostravě v této otázce "hodnotil" důkaz, aniž by tento důkaz vůbec provedl a aniž by věděl, co navrhovaný svědek ve své výpovědi uvede.
Další pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že se vůbec nezabývaly otázkou, v jakých časových úsecích došlo k tomu, že předmětný pozemek začali užívat rodiče žalovaného i samotný žalovaný, i když tato okolnost má podstatný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Je prý zcela zřejmé, že žalovaný si byl vědom spornosti hranice mezi pozemky, věděl o sporech, které v této souvislosti vedli stěžovatelovi rodiče s rodiči žalovaného; v daném případě se tedy na jeho straně nemohlo jednat o omyl omluvitelný. Držba žalovaného tak nemohla být oprávněná a žalovaný tedy s ohledem na tento nedostatek dobré víry nemohl vydržet spornou část předmětného pozemku.
Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ust. §134 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s ust. §130 odst. 1 občanského zákoníku, což ve svém důsledku znamenalo porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a taktéž článku 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu ve Vsetíně, jakož i vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu. Zaslaná vyjádření však neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto k nim Ústavní soud nepřihlédl.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, a nesouhlasí s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Ostravě neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem svědka J. P. K tomu je třeba uvést, že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů; obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ust. §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem zdůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl (viz č. l. 7 rozsudku), což považuje Ústavní soud za postup ústavně konformní.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, posuzujících otázku vydržení předmětné části nemovitosti.
V souzené věci se obecné soudy shodly na tom, že k datu 1. ledna 1992 žalovaný a jeho manželka vydrželi spoluvlastnictví k části parcely č. 83/2 v tom rozsahu, v jakém odpovídala původnímu půdorysu přístavku a jak byla definována vystaveným plotem, ať již právním předchůdcem žalobce či žalobcem samotným, a naposledy žalovaným. Protože žalobce není vlastníkem sporné části parcely č. 83/2, nemůže se úspěšně domáhat odstranění stavby na této části parcely stojící, ani odstranění trvalých porostů, které tvoří jeho součást.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako ustanovení článku 95 a článku 96 Ústavy, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu