ECLI:CZ:US:2009:3.US.402.09.1
sp. zn. III. ÚS 402/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 10. 2008 č. j. 6 To 457/2008-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 20. 2. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 10. 2008 č. j. 6 To 457/2008-129. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a rovněž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel konkrétně namítl, že skutková zjištění prvostupňového soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a soud porušil zásadu in dubio pro reo, když přestože byly diametrální rozdíly mezi výpověďmi svědků, soud uznal stěžovatele vinným. Stěžovatel uvedl, že při koncipování odvolání musel, navzdory zásadě presumpce neviny, vyhledávat důkazy své neviny. S důkazem předloženým stěžovatelem (obsahujícím informaci o počasí v inkriminovaném dni) se odvolací soud nevypořádal. Namítl také, že odvolací soud se k věcným odvolacím argumentům stěžovatele vyjádřil vesměs obecnými frázemi.
Z vyžádaného prvostupňového rozhodnutí, odvolání stěžovatele a ze stěžovatelem předložené kopie napadeného (druhostupňového) rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 13 T 179/2007 uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 14. 10. 2008 č. j. 6 To 457/2008-129 zamítl pro nedůvodnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání, domáhá odlišného hodnocení důkazů, poukazuje na zásadu in dubio pro reo a předkládá vlastní hodnocení důkazů. Ústavní soud však není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů obecných soudů, neshledá-li vybočení z ústavněprávních mezí. V dané věci prvostupňový soud provedl potřebné dokazování a ve svém rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil své úvahy při hodnocení důkazů, jak posuzoval rozpory ve výpovědích osob a které výpovědi považoval za věrohodné a z jakých důvodů. Z dokazování učinil skutkový závěr, o kterém neměl evidentně pochybnosti. V postupu (závěrech a odůvodnění) prvostupňového soudu neshledává Ústavní soud libovůli a není zde zřejmý ani (extrémní) rozpor učiněných závěrů s provedenými důkazy. Soud rovněž dostatečně odůvodnil své závěry o právní kvalifikaci jednání (skutku); proti právní kvalifikaci ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítl.
Rovněž v postupu odvolacího soudu neshledal Ústavní soud vybočení z ústavních mezí. Odvolací soud doplnil dokazování o některé listinné důkazy (zprávy) a poté se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Dostatečně srozumitelně uvedl, že skutečnosti z doplněného dokazování neodůvodňují opačné (jiné) rozhodnutí ve věci a hodnocení důkazů prvostupňovým soudem odpovídá provedenému dokazování (nejsou zde rozpory logické či libovůle); k rozpornosti důkazů a jejich hodnocení se také vyjádřil. Pokud stěžovatel v odvolání poukázal na počasí v inkriminovaný den a předložil list s výpisem počasí v daný den (v ústavní stížnosti v tomto tvrdí porušení práva na obhajobu), je pravdou, že odvolací soud se k tomuto tvrzení konkrétně v odůvodnění rozhodnutí nevyslovil, avšak stěžovatel tímto důkazem prokazoval, že v daný den bylo počasí vhodné pro tenis a obecné soudy nijak nezpochybňovaly, že by bylo možno v daný den hrát tenis (to ani nebylo relevantní).
Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na obhajobu (tak, jak to stěžovatel v ústavní stížnosti namítal), proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu