ECLI:CZ:US:2009:3.US.416.09.1
sp. zn. III. ÚS 416/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. J., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 19. 2. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí a z vyžádaných kopií ostatních rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 2 T 59/2007 uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 To 168/2008 zamítnuto pro nedůvodnost. Po částečně doplněném dokazování se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008 zamítl pro nedůvodnost.
Stěžovatel v ústavní stížnost namítl, že Nejvyšší soud ve svých závěrech vycházel i ze skutečností, které nebyly obsaženy ve skutkových zjištěních prvostupňového soudu, rozvinul úvahy, které zjevně nemají oporu v provedeném dokazování, a jeho právní závěry jsou v rozporu s právním řádem České republiky a v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Kriminalizoval tak jednání, které je zcela v souladu s právním řádem.
Stěžovatel uvedl, že smlouva o pověření a výkonu funkce jednatele je v souladu s právním řádem (§133 odst. 2 obchodního zákoníku). Smlouva zákonným způsobem omezuje jednatelská oprávnění stěžovatele. Stěžovateli není zřejmé, na základě čeho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel pobíral měsíční odměnu za to, že nebude funkci jednatele fakticky vykonávat. Ze smlouvy vyplývá, že stěžovatel nebude činit úkony bez pokynu či souhlasu společníka, nikoliv že by se zavázal žádné právní úkony za společnost nečinit či že by úkony měl činit někdo jiný. Smlouva toliko umožňovala společníkovi přímou kontrolu nad úkony stěžovatele - jednatele. Je přitom pochopitelné, že osoba kapitálově se podílející na obchodní společnosti má zájem na kontrole. Není správná představa, že by účast společníka spočívala pouze v zaplacení obchodního podílu a v příjmu případného zisku. Nejvyšší soud tak vycházel ze zjednodušeného výkladu role společníka a jednatele. Není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že jednatel má dominantní postavení při uzavírání obchodních smluv, naopak obchodní zákoník připouští jednání za společnost i jiných osob (např. při prodeji v obchodě většinu smluv neuzavírá statutární orgán). Není v rozporu s právním řádem, pokud společník určuje obchodní politiku firmy a podílí se na její realizaci. Dle stěžovatele tak faktické nebo formální postavení společníka či stěžovatele jako jednatele nebylo v rozporu se zákonem.
Dle stěžovatele Nejvyšší soud také bez jakékoliv opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že se společník uzavřením smlouvy snažil zbavit odpovědnosti za své jednání. Dle smlouvy naopak společník za úkony, ke kterým dal pokyn či souhlas, přebírá veškerou odpovědnost (otázkou je, proč proti společníku nebylo zahájeno trestní stíhání). Rovněž nemá oporu v dokazování závěr, že odpovědnosti za úkony se společník zbavil tím, že nechal funkci jednatele formálně vykonávat stěžovatele. Nejvyšší soud se především ani nezabýval otázkou, zda společník vůbec splňoval podmínky pro výkon funkce jednatele; tyto nesplňoval, neboť neměl povolení k pobytu v ČR a o trvalý pobyt v ČR neměl ani zájem.
Dle stěžovatele nesprávné faktické a právní posouzení postavení stěžovatele v dané obchodní společnosti vedlo soudy k nesprávným závěrům při posuzování subjektivní stránky jeho jednání. Poukázal na to, že všechny okolnosti, které odvolací soud uvedl, se týkaly činnosti společníka, který obchody sjednával, a soud se nezabýval tím, do jaké míry o těchto skutečnostech věděl stěžovatel.
Soudy dle stěžovatele dovodily nepřímý úmysl z toho, že stěžovatel si byl vědom možnosti, že jeho jednání potenciálně může směřovat k nekalému kriminálnímu účelu (nemusí mít přesnou představu o času, místě a způsobu nekalého zneužití jednání, k němuž se propůjčil) a pro tento případ je s tím srozuměn. Podvodnost spočívala v tom, že stěžovatel předstíral jednatelství tam, kde nebylo, a mohl si být vědom toho, že může pokrývat nekalé obchodování. Stěžovatel však odmítá, že by převzal funkci jednatele s vědomím, že bude jen loutkou a bude zaštiťovat nekalé jednání. Jeho postavení bylo dáno smlouvou a úkony sjednané jinými osobami než jednatelem nejsou neplatnými. Dle stěžovatele navíc samotné vědomí možnosti, že jednání může směřovat k nekalému následku, nemůže znamenat, že je jednající osoba srozuměna s takovýmto následkem. I když jednající osoba nemusí mít přesnou představu o času, místu a způsobu nekalého zneužití jednání, musí mít minimálně představu o tom, že jsou zde dány konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že k tomuto následku jeho jednání směřuje. Je nutno prokázat, že pachatel určité skutečnosti ví, což je něco jiného, než to, že si je pachatel jen vědom nějakých možností. V obecné rovině každá faktura vystavená jakýmkoliv dodavatelem může být podvodná. Běžný občan ani nemá možnost důkladnou kontrolu ohledně dodavatelských společností provést. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel věděl o možnosti, že faktury jsou fiktivní, avšak žádný ze soudů ohledně subjektivní stránky nedospěl k závěru, že stěžovatel o fiktivnosti faktur věděl. Dle stěžovatele ohledně fiktivnosti faktur může jít toliko o úmysl přímý nebo o nedbalost (tj. stěžovatel o fiktivnosti faktur ví nebo neví). Soudy tak nezjistily skutečnosti, ze kterých by mohly dovodit závěr o nepřímém úmyslu. Stěžovatel také namítl, že faktury jednoho dodavatele byly vyjma jedné vystaveny v době, kdy ještě jednatelem nebyl, a faktury druhého dodavatele byly vystaveny v září 2004, avšak obchod byl sjednán v době, kdy ještě jednatelem nebyl. Stěžovatel tedy faktury pouze převzal a zařadil. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by vystavené faktury vykazovaly jakékoliv skutečnosti signalizující, že se nejedná o skutečný obchod. Zboží bylo fakticky dodáno a stěžovatel tedy neměl důvod nepotvrdit dodací listy; právě vystavení dodacího listu dodavatelem potvrzovalo, že obchodní činnost probíhá v souladu s právním řádem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní hodnocení soudem provedených důkazů a dospívá ke skutkovým závěrům, ze kterých vyvozuje nedostatek naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu. Soudům vytýká to, že se nezabývaly otázkou vědomosti stěžovatele o fiktivnosti faktur a dovolacímu soudu vytýká navíc v této souvislosti úvahy "postavené" na skutečnostech, které nevyplývají z provedených důkazů a případně též hodnocení důkazů v rozporu se zákonem (zejména smlouvy s obchodním zákoníkem). Některé z námitek (zejména o vědomostní složce u úmyslného zavinění) vznesl stěžovatel již v odvolání i dovolání.
Ústavní soud není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval provedené důkazy, když volné hodnocení důkazů je právem i povinností obecných soudů. V dané věci je přitom zřejmé, že věc prošla třemi instancemi obecného soudnictví, když všechny soudy se podrobně zabývaly všemi okolnostmi případu, důkazy přímými i nepřímými, a zaměřily se zejména na nejvíce zpochybňované naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obecné soudy zcela konkrétně uvedly své úvahy a skutkové závěry, a rovněž důkazy a konkrétní okolnosti případu, které je k těmto vedly, a na základě kterých mají za to, že stěžovatel věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení či porušení chráněného zájmu a byl s tím (pro případ, že se tak stane) srozuměn. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, neboť námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou. Soudy jasně a logicky argumentovaly o závěru, že stěžovatel toliko činil právní úkony ve formě podpisu listin, a to aniž se zajímal o náplň činnosti společnosti a jak a s kým jsou obchody uzavírány (podepisoval listiny k obchodům, o kterých nic bližšího nevěděl a vědět nechtěl, včetně aktů uzavřených před příchodem stěžovatele do společnosti), žádných jednání se neúčastnil, podpisy činil na pokyn společníka, za takový výkon jednatelství pobíral měsíčně 6 000,- Kč. Zatímco stěžovatel vznáší polemiku o zákonnosti smlouvy, je zřejmé, že soudy zjištěný faktický způsob výkonu jednatelství stěžovatele byl nikoliv jediným důvodem závěru o vědomosti stěžovatele o zcela pravděpodobném (možném) podvodném jednání ve spojení s daňovými přiznáními a jinými dokumenty (zejména fakturami). Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy dostatečně a přiléhavě vypořádaly s otázkou vědomostní složky stěžovatele z hlediska nepřímého úmyslu, když uvedly řadu konkrétních skutečností objektivně a logicky nasvědčujících tomu, že stěžovatel si byl vědom (musel si být s ohledem na všechny podstatné okolnosti vědom), že jeho jednání může vést k porušení zájmu na řádném výběru zákonem stanovených daní. V podstatných závěrech (všech tří) obecných soudů Ústavní soud rovněž neshledal extrémní rozpor s provedeným dokazováním. Ani tvrzení, že společník se nemohl stát jednatelem, nevyvrací obecnými soudy zjištěné skutečnosti a okolnosti věci vedoucí k závěru o nepřímém úmyslu stěžovatele.
Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu