ECLI:CZ:US:2009:3.US.418.08.1
sp. zn. III. ÚS 418/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti ROYAL Praha a. s., IČ: 25705466 se sídlem Vrchlického 29, Praha 5, zastoupené Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem Maiselova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2007 č. j. 28 Cdo 3341/2007-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 25 Co 389/2006-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2006 č. j. 9 C 15/2005-69, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obecným soudům stěžovatelka v rámci tvrzeného porušení článku 36 Listiny vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, neboť z nich mimo jiné nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nevypořádaly se prý se všemi v řízení provedenými důkazy a s tvrzeními účastníků řízení. V ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou údajně soudy vyvozené právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Konkrétně odvolací soud neuvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, z jakého důvodu neprovedl i další důkazy, takže jeho odůvodnění považuje stěžovatelka z výše uvedeného důvodu za "nepřesvědčivé". Důkazy provedené v řízení jsou prý soudy "deformovány - dotvářeny a domýšleny", a to v souvislosti se zjištěními z nich vyplývajícími.
Ve vztahu k důkaznímu řízení stěžovatelka uvádí některé z provedených důkazů, přičemž cituje určité pasáže z jednotlivých svědeckých výpovědí, které stěžovatelka sama hodnotí a vyvozuje z nich vlastní závěry.
Dovolací soud se podle tvrzení stěžovatelky "nevypořádal se stěžejními otázkami předmětné věci - zda byl ukončen nájemní vztah s A. M. a zda byla nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou dne 5. 12. 2000 platná", přičemž "nevyřešil rozdílné rozhodování soudů".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, žalobce J. T., podnikající pod obchodní firmou J. T. - H., se žalobou po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 60.002,30 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného nájemného za období listopad 2001 za užívání nebytových prostor v domě čp. 421 v Teplicích, Benešovo nám., které stěžovatelka užívala jako kasino, na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 12. 2000. Stěžovatelka nájemní smlouvu považuje za neplatnou. Dopisem ze dne 18. 9. 2001 stěžovatelka žalobci oznámila, že jí dosud užívané prostory vyklidila a nebude je již užívat s tím, že žalobce nemá právo požadovat po ní žádné plnění, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Důvody neplatnosti smlouvy spatřovala v tom, že smlouva byla uzavřena osobou k takovému úkonu neoprávněnou, a dále v tom, že pronajímané prostory v době uzavření předmětné nájemní smlouvy byly, podle jejího názoru, stále pronajaty na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2000 předchozímu nájemci A. M.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. března 2006 č. j. 9 C 15/2005-69 žalobě vyhověl. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval provedené důkazy s tím, že účastníci doplnění dokazování ani po poučení nenavrhovali. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že žalobce pronajímal bytové a nebytové prostory sám nebo pověřenou zaměstnankyní H. A. Z provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatelka věděla o ukončení předchozího nájemního vztahu ještě před uzavřením nájemní smlouvy se žalobcem, přičemž tato jí uzavřená nájemní smlouva v měsíci listopadu 2001 stále trvala, protože nebyla účastníky ukončena, nebyla ani neplatná z důvodu neurčitosti; stěžovatelka je proto povinna uhradit žalované nájemné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2006 č. j. 25 Co 389/2006-96 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když shledal dokazování provedené soudem prvního stupně za správné. Takto posoudil i soudem prvního stupně vyvozený právní závěr, proto se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3341/2007-152 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Především je třeba připomenout, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Z tohoto důvodu mu otázku tvrzeného "rozdílného rozhodování" obecných soudů ve skutkově obdobných věcech nepřísluší posuzovat. Současně nemohl Ústavní soud nechat bez povšimnutí, že shodné či obdobné výhrady a námitky stěžovatelky již Ústavní soud posuzoval, a to v rámci ústavní stížnosti stěžovatelky vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 419/08. Na závěry uvedené v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 419/08 jako na správné a přiléhavé i v nyní projednávané ústavní stížnosti lze plně odkázat.
Jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak zejména soudu prvního stupně je podrobně a pečlivě odůvodněn, přičemž oba soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, jak je hodnotily, a to nejen jednotlivě, ale zejména v jejich vzájemných souvislostech (§132 o. s. ř.). Rámec důkazního řízení (zejména jeho rozsah), jehož těžiště je bezpochyby v řízení před soudem prvního stupně, nebyl nikým z účastníků řízení v žádném ohledu zpochybněn, neboť návrhy na doplnění dokazování účastníky řízení vzneseny nebyly.
Skutková zjištění soudu prvního stupně ostatně nevyvracejí ani stěžovatelkou připojené kopie protokolů o výslechu svědkyň - H. A. a M. K., přičemž zbývá v této souvislosti pouze poznamenat, že oba výslechy byly provedeny v jiných řízeních, než je to, které bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 15/2005.
Žádná ústavněprávní pochybení neshledal Ústavní soud ani v usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání nebyly stěžovatelkou naplněny, z tohoto důvodu nebylo dovolacímu soudu umožněno zvažovat otázku zásadního právního významu.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu