ECLI:CZ:US:2009:3.US.428.09.1
sp. zn. III. ÚS 428/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1132/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 4 To 14/2008, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 8/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 "a následující", čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy na jedné straně "favorizovaly vyjádření poškozených a zdůraznily u všech, že s pravou bankovkou v nominální hodnotě 500 EUR nikdy předtím nepřišli do styku", na straně druhé u něj samotného "bez dalšího předjímaly cíl jednání a jeho schopnost takto dokonale padělanou bankovku poznat", aniž by bylo "zákonným způsobem prokázáno", proč "si měl či musel být vědom", že jde o padělané peníze. Obecné soudy, míní stěžovatel, též "bez jakéhokoliv adekvátního vysvětlení opomenuly provést řadu důkazů, kterými by tzv. na jisto postavily otázku, zda a jakým způsobem mohl předmětné peníze získat, případně za jakých okolností", a "navíc vůbec nebyla důkazně podložena ani pohnutka jeho jednáni". Závěrem stěžovatel proklamuje, že "rozhodování obecných soudů se uskutečnilo mimo ústavní rámec a též mimo kritéria zákonného a spravedlivého procesu" tím, že jeho vina "byla předpokládána, a nikoli důkazně podložena", jelikož "nebyl vytvořen spolehlivý základ skutkového stavu děje pro uznání viny a celkového právního hodnocení věci" a "samo hodnocení neúplného důkazního stavu bylo zcela jednostranné".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
Soud prvního stupně a odvolací soud v rozhodných souvislostech poukázaly zejména na zjevné rozpory ve výpovědích stěžovatele, nepřesvědčivost jeho obhajoby a zejména i způsob, jakým stěžovatel páchal předmětnou trestnou činnost, když padělanými bankovkami platil opakovaně v průběhu čtrnácti dnů, především však záměrně vyhledával drobné prodejce, u kterých nebyl předpoklad dostatečné kontroly bankovek, a tedy snížená možnost odhalení, že se jedná o padělky, vycházeje z předpokladu, že s takovými bankovkami (vždy šlo o částku 500 Euro) dosud nepřišli do styku. Opakovaně přitom činil malé nákupy s tím, že jede "právě z Německa", a ve svých výpovědích v rámci trestního řízení uváděl, že takové bankovky získal od zákazníků v podniku, kde pracoval jako číšník. Z uvedených skutečností potom soudy dovodily, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl shledán vinným, včetně naplnění jejich subjektivní stránky v podobě úmyslu přímého. Odvolací soud též shledal nedůvodnou námitku, že padělané bankovky získal způsobem předpokládaným ustanovením §141 tr. zák.
Soud prvního stupně a odvolací soud předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
Výhrady stěžovatele k posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů a zda neexistují pochybnosti o "pohnutce", "způsobu" a "okolnostech" nabytí "peněz", pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z §89 odst. 1 písm. b) a f) a §184 tr. řádu a §3 odst. 4 a §31 odst. 1 tr. zák.
Dovolací soud se též přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu