ECLI:CZ:US:2009:3.US.430.09.1
sp. zn. III. ÚS 430/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K. T., zastoupeného Mgr. Martinem Hykšem, advokátem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 16. 12. 2008 č. j. CPR-14572/ČJ-2008-9CPR-V243 a rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Odboru specializovaných činností - oddělení pátrání, ze dne 27. 1. 2009 č. j. CPHK-407/ČJ-2009-054003-SV+ZZC a návrhu na zrušení ustanovení §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 16. 12. 2008 č. j. CPR-14572/ČJ-2008-9CPR-V243, a to pro rozpor s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11, čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Toutéž ústavní stížností stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Odboru specializovaných činností - oddělení pátrání, ze dne 27. 1. 2009 č. j. CPHK-407/ČJ-2009-054003-SV+ZZC, a to pro rozpor s čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
S uvedenou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), přičemž důvodem měl být jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 1, 3 a 8 Listiny. Kromě toho stěžovatel požádal Ústavní soud o projednání věci mimo pořadí dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a také "o přiznání odkladného účinku" dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (aniž by však specifikoval, jakého rozhodnutí se tato žádost týká a aniž by ji jakkoliv zdůvodnil).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Inspektorátu cizinecké policie Trutnov, ze dne 1. 10. 2008 č. j. CPHK-3405/ČJ-2008-4065-SV bylo stěžovateli uloženo podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb. správní vyhoštění, přičemž doba, po kterou stěžovateli nebyl umožněn vstup na území, byla stanovena na 1 rok; doba k vycestování z území České republiky byla stanovena v trvání 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Kromě toho bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona č. 326/1999 Sb.
K odvolání stěžovatele bylo uvedené prvostupňové rozhodnutí změněno rozhodnutím ze dne 16. 12. 2008, jež je (jako v pořadí první) napadeno touto ústavní stížností, a to tak, že se stěžovateli ukládá podle stejného ustanovení správní vyhoštění, přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, se stanovuje v trvání 3 měsíců, a že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, je shodná s dobou vykonatelnosti; ve zbývající části bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.
Ústavní stížností napadeným správním rozhodnutím ze dne 27. 1. 2009 byl stěžovatel podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb. zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v důsledku nemoci a chaosu zmeškal lhůtu k podání správní žaloby proti rozhodnutí o vyhoštění dle §172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., přičemž navrhl, aby ji Ústavní soud neodmítl na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Naplnění podmínky z tohoto ustanovení plynoucí stěžovatel zdůvodňuje tak, že institut správního vyhoštění a jeho právní úprava je dlouhodobě z hlediska ústavně zaručených práv problematickou oblastí českého právního řádu, přičemž poukazuje na (již tři) derogační nálezy Ústavního soudu týkající se zákonů upravujících právní postavení cizinců. Tím má být správní vyhoštění institutem práva, do kterého Ústavní soud zasahuje nejčastěji. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na z hlediska ústavně zaručených práv pozitivní vývoj rozhodování o správním vyhoštění, na němž mají podíl obecné soudy i Ústavní soud, a který směřuje k citlivému a zákonem upravenému zohledňování celkové situace v co možná nejkomplexnější míře, a na to, že nyní má Ústavní soud možnost se vyslovit k aktuální úpravě vyhoštění a příslušné správní praxi. Podle ní jsou při posuzování přiměřenosti vyhoštění cizince brány v potaz skutečnosti nacházející se na území České republiky či vztahující se k němu, což je dle stěžovatele nedostatečné. V odůvodněných případech je třeba brát v úvahu i tyto skutečnosti, protože nepřiměřenost zásahu do soukromého či rodinného života se může projevit i tam. Může tomu tak být, jestliže vyhoštění může zasáhnout do hospodářské situace rodiny, o jejíž výživu a jinou existenci se stará cizinec pracující v České republice, a zničit tak její pověst a společenské postavení. Dle názoru stěžovatele se ve stejné situaci nalézají minimálně tisíce osob. Naznačené otázky jsou vysoce aktuální, a to vzhledem k nejnovějšímu vývoji migrační politiky vlády České republiky.
Jde-li o v pořadí druhé napadené správní rozhodnutí, stěžovatel se rovněž domáhá aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že by Ústavní soud měl přezkoumat ústavnost současné praxe služby cizinecké policie, kdy v důsledku Dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, vyhlášené pod č. 26/2008 Sb.m.s., jsou vietnamští státní příslušníci znevýhodněni oproti ostatním cizincům tím, že jsou snáze, resp. automaticky zajišťováni, je-li vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by jim byla poskytnuta možnost dobrovolného vycestování, a že v důsledku interpretace §3a zákona o azylu jsou tito vyloučeni z možnosti podat žádost o azyl či mezinárodní ochranu a jsou eskortováni do země svého původu. Jak bylo ze stěžovatelova sdělení, jež si Ústavní soud vyžádal, zjištěno, ani vůči tomuto správnímu rozhodnutí stěžovatel neuplatnil žádný procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, tedy jednak návrh podle §200o a násl. občanského soudního řádu, jednak žalobu podle §65 a násl. soudního řádu správního.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), konkrétně pak otázkou, zda jsou naplněny předpoklady ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť pokud by tomu tak nebylo, šlo by ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o nepřípustný návrh.
Z judikatury Ústavního soudu plyne, že podmínku "podstatného přesahu vlastních zájmů", obsaženou v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno vykládat restriktivně. Je to dáno tím, že vlastním zájmem stěžovatele je ochrana jeho subjektivních ústavně zaručených práv či svobod, současně však je v řízení o ústavní stížnosti jako takovém obsažen prvek objektivního veřejného zájmu na ústavně souladném fungování veřejné moci. Z toho vyplývá, že takto formulovaný (prostý) veřejný zájem na splnění podmínky "podstatného přesahu vlastního zájmu" nestačí. Musí tudíž jít o silný, resp. významný veřejný zájem. Takový je spatřován Ústavním soudem zejména, jestliže docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více z důvodů uvedených výše (viz např. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386, a judikatura Ústavního soudu tam zmíněná).
Jde-li o v pořadí první rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností, stěžovatel naplnění výše zmíněné podmínky spatřuje v "problematičnosti" právní úpravy správního vyhoštění a navazující rozhodovací praxe orgánů veřejné moci. Toto tvrzení je však příliš obecné, než aby (samo o sobě) mohlo vůbec otevřít nějaký prostor pro úvahy Ústavního soudu ohledně předmětné otázky. Tomu tak je teprve ve spojení s dalším stěžovatelovým tvrzením, že při rozhodování o správním vyhoštění (zřejmě) nejsou v potaz brány okolnosti, jež mají původ v jiném státu než v České republice.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti (primárně) domáhá ochrany svého ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život. Jak však výslovně plyne z ustanovení §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., příslušný správní orgán nemůže rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Z uvedeného je patrno, že systémová ochrana výše uvedeného základního práva je zajištěna, přičemž z povahy daného ustanovení plyne, že jeho aplikace se bude odvíjet od konkrétních okolností toho kterého případu a individuální situace dotčeného cizince, přičemž nelze a priori stanovit, jaká skutečnost je pro dané posouzení relevantní, případně obecně určit míru takové relevance. Pokud by tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost neodmítl, mohl by se vyjádřit toliko k situaci samotného stěžovatele. Jinak řečeno, otázka, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá, dle názoru Ústavního soudu nemá natolik abstraktní povahu, aby jejímu vyřešení mohl být přisuzován obecný význam a ústavní stížnosti tudíž "podstatný přesah".
Totéž platí i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti v pořadí druhému správnímu rozhodnutí. V prvé řadě je třeba jako irelevantní odmítnout tu stěžovatelovu argumentaci, jež se netýká vlastního rozhodnutí o zajištění a řízení mu předcházejícího; konkrétně jde o argumentaci ustanovením §3a písm. a) bodu 1 zákona o azylu, resp. aplikací tohoto ustanovení na stěžovatelův případ. Stejně tak nelze přijmout stěžovatelovu argumentaci, že je-li vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, mají být vietnamští příslušníci automaticky zajišťováni. Toto totiž nebyl stěžovatelův případ, protože byl zajištěn až poté, co ve lhůtě stanovené v pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval z České republiky, a ústavní stížnost nemůže mít povahu actio popularis. Konečně stěžovatel poukazuje na rozdíly v postavení vietnamských občanů ve srovnání s ostatními cizinci. Stěžovatel zde ale srovnává různé právní situace, kdy dochází k zajištění cizince, aniž by přitom bylo zřejmé, v čem má spočívat jejich "srovnatelnost", jež by vyžadovala v zásadě stejné zacházení. Kromě toho v ústavní stížnosti není doloženo (a ani Ústavnímu soudu není z jeho rozhodovací činnosti známo), že by se jednalo o nějak palčivou, obecně diskutovanou problematiku, přičemž samotná skutečnost, že se teoreticky může dotýkat řady subjektů, obstát v daných souvislostech nemůže (viz i usnesení Ústavního soudu 16. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 446/04, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení shora označeného zákonného ustanovení (jež má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a je-li ústavní stížnost odmítnuta, pak nutně sdílí její osud) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Jde-li o návrh na přiznání odkladného účinku, resp. na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, platí totéž, co bylo řečeno ve vztahu k návrhu podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud z tohoto důvodu pokládá za nadbytečné jej výslovně zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu