ECLI:CZ:US:2009:3.US.433.09.1
sp. zn. III. ÚS 433/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem Pod věží 3, Svitavy, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 46/2006-151 ze dne 11. dubna 2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 376/2007-168 ze dne 20. listopadu 2008, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti Š. K., zastoupené JUDr. Marií Cupalovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, jako vedlejší účastnicí řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který po doplnění i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 60.926 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatel v roce 2000 vytvořil internetovou prezentaci mobilních telefonů, která je dle stěžovatele počítačovým programem, příp. jiným autorským dílem požívající ochrany autorského zákona (zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon ve znění do 21. května 2006, dále "autorský zákon"). V roce 2003 stěžovatel zjistil, že vedlejší účastnice na svých internetových stránkách používá stránky z jeho internetové prezentace. Stěžovatel požádal soudního znalce Ing. P. H., aby vypracoval posudek, zda byla porušena práva stěžovatele. Znalec konstatoval, že originální stránky jsou umístěny na adrese www.gmstore.cz (stránky manželky stěžovatele) a stránky uvedené na URL adrese vedlejší účastnice byly vytvořeny s použitím grafické předlohy těchto stránek (tzv. "zkopírováním"). Stěžovatel má za to, že jím vytvořené webové stránky jsou počítačovým programem, příp. jiným autorským dílem a jako takové požívají ochrany podle autorského zákona. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice použila jím vytvořené autorské dílo bez jeho svolení, požadoval na vedlejší účastnici zaplacení částky 60.926 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl s odůvodněním, že webové stránky nejsou počítačovým programem a nepožívají ochrany autorského zákona. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel zaměňuje počítačový program za zobrazení mobilních telefonů na webových stránkách s doplněním technických údajů o mobilním telefonu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kde argumentoval zejména tím, že prvoinstanční soud se dostatečně nevypořádal s tím, že webová prezentace je jiným autorským dílem ve smyslu autorského zákona, resp. trval na tom, že jím vytvořená webová prezentace mobilních telefonů je počítačovým programem. Vrchní soud v Praze napadaný rozsudek prvního stupně potvrdil, kdy se ztotožnil s názorem, že vyobrazení konkrétních mobilních přístrojů a uvedení technických údajů k nim skýtá jen minimální tvůrčí prostor k vytvoření autorského díla, který však v tomto konkrétním případě využit nebyl, tj. webová prezentace v tomto případě není jedinečným výsledkem tvůrčí duševní činnosti, kterou předpokládá generální klauzule, týkající se pojmových znaků autorského díla definovaných v ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona.
Stěžovatel proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání, v němž žádal, aby dovolací soud posoudil po právní stránce otázku zásadního významu, zdali je internetová prezentace, kterou stěžovatel vytvořil, autorským dílem požívajícím ochrany dle autorského zákona. Žalobce poukazoval na to, že obecné soudy nepřipustily jím navrhované důkazy - důkaz znaleckým posudkem, který je dle názoru stěžovatele nutný k posouzení, zda v případě webové prezentace jde nebo nejde o počítačový program, příp. jiné dílo ve smyslu autorského zákona.
Nejvyšší soud dovolání odmítl, když zdůraznil, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem, nicméně poukazuje na to, že v tomto případě, soudy dostatečně zdůvodnily, proč není možné považovat stěžovatelem vytvořenou prezentaci za dílo chráněné autorským zákonem.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud a vedlejší účastnici Š. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech trvají a odkazují na odůvodnění svých rozhodnutí; mají za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Vedlejší účastnice uvedla, že předmětná webová prezentace je toliko grafické zobrazení mobilních telefonů na webových stránkách s doplněním technických údajů o mobilních telefonech. Webové prezentace jsou na současném trhu u všech prodejců prakticky stejné, prodejci uvádějí na svých internetových stránkách stejná data, včetně zobrazení telefonu. Dále pak zdůraznila, že stránky stěžovatele změnila právě v tom rozsahu, aby byly zachovány pouze technické údaje o mobilních telefonech, ostatní grafické zpracování změnila. Má za to, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, tj. že žádný výsledek tvůrčí činnosti stěžovatele bez licence nezneužila.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel se vyjádřil k vyjádření vedlejší účastnice řízení s tím, že je zřejmé, že se v žalobě nejednalo o technické parametry přístrojů (paradoxní dle stěžovatele je, že chyby v parametrech v prezentaci vedlejší účastnice jsou totožné s chybami v prezentaci vytvořené stěžovatelem), nýbrž o to, jakým způsobem je prezentace daných výrobků provedena. Dle stěžovatele je evidentní, že žalovaná stránky pouze výslovně zkopírovala do své prezentace sejmutím obrazovek z prezentace vytvořené stěžovatelem. Považuje za nepochybné, že je autorem vytvořené prezentace, což je schopen jednoduše prokázat. Tím se však dle názoru stěžovatele žádný ze soudů nezabýval.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Obecné soudy nezpochybňovaly skutečnost, že počítačový program (včetně webové prezentace vytvořené pomocí html kódu), je-li původní v tom smyslu, že je autorovým duševním výtvorem, je dílem chráněným autorským zákonem, pouze zhodnotily, že v tomto případě webová prezentace nesplňuje pojmové znaky autorského díla ve smyslu autorského zákona (jedinečný výsledek tvůrčí duševní činnosti). Po prostudování spisu včetně příloh dokládajících podobu webové prezentace se lze ztotožnit s názorem, že další důkazy, které nebyly připuštěny jsou nadbytečné, tj. není možné dovozovat, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy dostatečně zdůvodnily ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. nepřipuštění dalších důkazů.
Obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2009
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu