ECLI:CZ:US:2009:3.US.470.09.1
sp. zn. III. ÚS 470/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2009 ve věci sp. zn. 8 To 11/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozhodnutí, vydané v jeho trestní věci (o obnovu řízení), a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 57 T 16/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 8 To 3/2002, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13ti let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 13. 8. 2008 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení odůvodněný tím, že z pozdějšího znaleckého posudku MUDr. J. M. vyplynulo, že v době spáchání trestného činu ve stadiu pokusu byl závislý na heroinu a že jeho ovládací schopnosti proto měly být hodnoceny jako podstatně snížené, a z toho důvodu měla být nařízena i ústavní ochranná léčba.
V původním řízení byl vypracován znalecký posudek znalci z oboru psychiatrie, z něhož vyplynulo, že se ve stěžovatelově případě jednalo pouze o dlouhodobé nadužívání různých návykových látek a že se u něj toliko "rozvíjela" závislost na heroinu. Současně znalci v tomto posudku konstatovali, že se sice nedá vyloučit, že v kritické době stěžovatel byl pod vlivem heroinu, že se však na základě dostupných údajů rozhodně nejednalo o forenzně významnější intoxikaci.
Usnesením městského soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Nt 218/2008, byl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení dle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut. Napadeným usnesením vrchního soudu byla poté zamítnuta i jeho stížnost proti tomuto usnesení, a to jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl v průběhu tohoto řízení poškozen na svých právech na obhajobu, neboť městský soud písemné vyhotovení rozhodnutí, vydané při veřejném zasedání dne 16. 12. 2008, doručil jeho obhájci až dne 15. 1. 2009, a aniž vyčkal odůvodnění vlastní stížnosti, předložil věc vrchnímu soudu, který ve věci rozhodl bez toho, že je měl k dispozici.
Z hlediska věcného stěžovatel setrvává - oproti obecným soudům - na názoru, že zde důvody obnovy řízení byly, což se podle jeho názoru podává z později vyhotoveného znaleckého posudku MUDr. J. M. (jenž se opírá též o poznatky předešlých znaleckých posudků MUDr. P. N. a MUDr. P. P.), neboť zákonem vyžadovanou "novou skutečností" bezpochyby představuje. Stěžovatel připomíná, že v řízení o povolení obnovy nemusí být zcela jednoznačně a s konečnou platností rozhodnuto o tom, že skutková zjištění učiněná v původním řízení jsou správná, jak vyplývá z podmiňovacího způsobu, jenž zákonodárce v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu zvolil; při správném postupu obecných soudů by tak dle stěžovatele muselo být jeho návrhu na povelení obnovy řízení vyhověno. V této souvislosti připomíná stěžovatel též porušení zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaném v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Nic takového v projednávané věci shledáno nebylo.
K námitkám procesní povahy se sluší zaznamenat, že nelze přehlédnout, že posledním dnem k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně byl den 19. 1. 2009, a stěžovatel ve své stížnosti uvedl (viz č.l. 109), že dodatky k ní zašle vrchnímu soudu; městský soud tedy předložil věc tomuto soudu v duchu jeho sdělení. Vrchní soud rozhodoval o stěžovatelově stížnosti dne 23. 1. 2009 (viz č.l. 111) a odůvodnění stížnosti vypracované obhájcem bylo soudu zasláno až dne 29. 1. 2009 (viz č.l. 120); pak není možno vrchnímu soudu vytýkat, že ve věci rozhodl, aniž mu byla (ve lhůtě k podání stížnosti) doručena stěžovatelova "odůvodněná stížnost".
Co do kritiky věcné je namístě předeslat, že obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
Městský soud závěr, že stěžovatelem předložený znalecký posudek novou skutečnost (respektive nový důkaz) ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu nepředstavuje, odůvodnil ústavně konformním způsobem; v uplatněných názorech, jmenovitě hodnocení tohoto posudku, nelze spatřovat ani exces ani libovůli, a dosažené závěry adekvátně - logicky a srozumitelně - odůvodnil. Sílu tohoto znaleckého posudku - opět ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu - hodnotil soud nejen na základě vyjádření původních znalců (č.l. 71 - 73, 90), nýbrž i ve vztahu k okolnosti, že sám MUDr. J. M. při veřejném zasedání uvedl, že neposuzoval stav stěžovatele v době spáchání trestného činu a připustil, že není schopen ve vztahu ke klíčové otázce - snížení ovládacích schopností stěžovatele - učinit jednoznačný závěr (viz č.l. 80, 81). Spíše než o "novost" důkazu tedy jde o spor o "věcnou správnost" v původním řízení podaného posudku, k čemuž však institut obnovy řízení neslouží.
Jak se podává z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, v původním řízení učinily obecné soudy skutkový závěr (že ovládací schopnosti stěžovatele byly "sníženy mírně z forenzního hlediska nepodstatně"), a požadavku odpovídajícího zjištění se tak zhostily. Námitka proti tomuto zjištění, vtělená do znaleckého posudku jiného, stěžovatelem předloženého (že tyto schopnosti byly sníženy podstatně) podmínky pro "nový" důkaz nesplňuje, jestliže je než námitkou proti správnosti závěru, který již byl učiněn; ostatně nic nebránilo podrobit podaný posudek reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky byla soudu "známa").
Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tedy pokračující polemikou stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby byla přenesena do roviny přezkumu ústavněprávního; výše uvedenými závěry jsou jeho možnosti (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu