ECLI:CZ:US:2009:3.US.473.09.1
sp. zn. III. ÚS 473/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K. mladšího, právně zastoupeného Mgr. Štěpánem Krtkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2009 č. j. 34 C 8/2006-198 a proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009 č. j. 3 Ca 3/2006-63, spojené s návrhy na zrušení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost, návrh na zrušení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, splňujícím po odstranění vad formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 2 odst. 4 a článku 9 odst. 3 Ústavy ČR, článků 1 až 4 a článku 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 4 odst. 2, článku 6, článku 13, článku 14 a článku 17 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, podal stěžovatel Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh označený jako dovolání a směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 č. j. 1 Co 96/2008-168. V záhlaví označeným usnesením ze dne 29. 1. 2009 byl stěžovatel krajským soudem vyzván, aby odstranil vady svého dovolání, konkrétně, aby s ohledem na požadavek ust. §241 odst. 1 o. s. ř. obecnému soudu ve lhůtě 15 dnů předložil plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání.
V jiném řízení stěžovatel brojil podáním označeným jako kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 Ca 3/2006-63 ze dne 10. 12. 2008. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 1. 2009 Městský soud v Praze stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení výzvy předložil plnou moc udělenou advokátovi v řízení o kasační stížnosti podle ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
V odůvodnění ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal prostřednictvím advokáta určeného Českou advokátní komorou, stěžovatel neuvedl žádné námitky, jež by směřovaly konkrétně proti napadeným usnesením. Podstatou jeho argumentace byl nesouhlas s požadavkem povinného zastoupení advokátem v řízení o dovolání dle §241 odst. 1 o. s. ř. a v řízení o kasační stížnosti dle §105 odst. 2 s. ř. s. Tato ustanovení procesních předpisů jsou dle stěžovatele v rozporu s výše citovanými články Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy. Stěžovatel poukazoval zejména na to, že mu dle jeho názoru náleží svobodná volba, zda v řízení před soudy vyšších stupňů využije pomoci právního zástupce či nikoli. Za nesmyslnou, resp. nespravedlivou považuje stěžovatel diskrepanci mezi povinným zastoupením v řízení o dovolání či kasační stížnosti a neexistencí takového zákonného požadavku pro řízení v prvním, resp. druhém stupni. Má zato, že účelem napadených ustanovení je "garantovat advokátům práci" (str. 4 odůvodnění ústavní stížnosti). Zároveň však tatáž ustanovení prý zavádějí pro příslušníky advokátského stavu nucenou práci ve smyslu článku 4 odst. 2, 3 Úmluvy. Povinné zastoupení činí řízení zbytečně složitým a porušuje práva osob, které sice nemají vysokoškolské právnické vzdělání, nicméně disponují "hlubokým právním vědomím", jak je tomu údajně u stěžovatele (str. 4 odůvodnění ústavní stížnosti, bod 4). Soud ani orgány státní správy nemají dle stěžovatele právo mu nařizovat, aby využíval jakýchkoli služeb. Požadavek zastoupení advokátem v řízení o mimořádných opravných prostředcích, ústavní stížnosti, atp. prý zasahuje do práva účastníků na spravedlivý proces i do práva na rovnost občanů a rovnost účastníků řízení.
Stěžovatel tudíž projednávanou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení obou citovaných ustanovení o. s. ř. a s. ř. s. s tím, že požadoval vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud účinnost těchto zákonných ustanovení suspendoval.
V průběhu projednávání ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal sám, tj. bez účasti právního zástupce, řadu obsáhlých přípisů, obsahujících různé doplňky jeho podání a výtky právnímu zástupci. S ohledem na svou ustálenou judikaturu nemohl Ústavní soud k těmto písemnostem jakkoli přihlížet, neboť by šlo o obcházení institutu povinného zastoupení v řízení o ústavní stížnosti (blíže viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04, II. ÚS 141/97, III. ÚS 2652/08 dostupná v databázi NALUS). Stěžovatel dále zaslal Ministerstvu spravedlnosti ČR přípis označený jako "Stížnost na předsedu Ústavního soudu České republiky", který byl Ústavnímu soudu uvedeným orgánem postoupen.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je individuální ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Spolu s ústavní stížností může být dle §74, resp. §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
V projednávané věci je ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti patrné, že napadená rozhodnutí vůbec nebyla způsobilá do základních práv stěžovatele jakkoli zasáhnout. Argumentace, týkající se samotných ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. a §105 odst. 2 s. ř. s., je rovněž zcela neopodstatněná, ignorující nejen ustálené názory právní nauky, ale zejména četná rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu, která k uvedené otázce již od samotného vzniku Ústavního soudu byla vydána. Ústavní soud může pro stručnost toliko odkázat na závěry vyjádřené již v usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000, dostupném v databázi NALUS. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval otázkami, které nastínil stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že institut povinného zastoupení advokátem v některých typech soudního řízení není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Poukázal přitom i na skutečnost, že tento institut je běžný i v právních řádech jiných evropských zemí.
Účelem a smyslem povinného zastoupení v řízení o dovolání dle o. s. ř. a v řízení o kasační stížnosti ve správním soudnictví, proti němuž stěžovatel brojí, je primárně zájem na tom, aby se účastníkovi v těchto specifických typech řízení dostalo kvalifikované právní pomoci tak, aby jeho podání vyhovovalo především formálním požadavkům na ně kladeným, a aby soud, jenž v těchto případech rozhoduje zpravidla bez nařízení ústního jednání, mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů. Účelem povinného zastoupení dle příslušných ustanovení správních řádů je ovšem i ochrana soudního systému před tím, aby soudy vyšších stupňů, v těchto řízeních příslušné, nebyly zahlceny množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných podání osob, které např. ani nevyčerpaly možnosti hájení svých práv před soudy nižších stupňů či před správními orgány. Ústavní soud připomíná, že nutnost zabývat se vyřizováním zcela zjevně neopodstatněných, formálně nepřípustných, obsahově nesrozumitelných či zmatečných podání vede k přetížení soudního systému, z toho plynoucím průtahům a ke zvýšeným nákladům státu i samotných účastníků.
Právě ve věci stěžovatele se zastoupení advokátem jeví jako nanejvýš potřebné, neboť řada jeho obsáhlých a četnými přípisy doplňovaných nekvalifikovaných podání je svým obsahem málo srozumitelná, vychází ze zkreslených laických představ o řízení před obecnými soudy i soudem Ústavním, popř. má ráz vyložených kverulací. Stěžovatel jen u Ústavního soudu k dnešnímu dni podal již 13 návrhů, z nichž všechny byly odmítnuty buď pro formální vady, nebo pro nepřípustnost.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Návrh na zrušení zákonných ustanovení, uvedených v záhlaví tohoto usnesení, je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu