ECLI:CZ:US:2009:3.US.51.09.1
sp. zn. III. ÚS 51/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1148/2008, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 497/2007, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 2 T 79/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení trestního zákona, trestního řádu, Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), přičemž výslovně se dovolává jejího čl. 32 a dále i čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku; dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí ve výroku specifikované věci.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyla v jeho věci naplněna subjektivní stránka trestného činu, za nějž byl odsouzen. Uvádí, že pouze chtěl působit na svého syna Pavla (jedná se o pseudonym) jako rodič a pomoci mu zvládnout "normální docházku v normální škole" tak, aby nemusel "do zvláštní školy", s čímž mu nebyl schopen nikdo v dětském domově pomoci, a jeho snaha o zlepšení prospěchu syna se mu proto jako týrání "nejeví". Rozhodně si nebyl vědom, že by jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.
Znaleckému posudku použitému v řízení vytýká, že popisuje následky na psychickém stavu jeho syna Pavla, které by mohlo způsobit týrání, ovšem podle stěžovatele se Pavel nachází "přímo uprostřed psychického boje" mezi ním a jeho matkou, což "jeho psychice rozhodně nepomohlo", a před znaleckým zkoumáním byl v dětském domově znásilněn jiným chovancem, což podle jeho názoru "určitě mělo vliv na jeho psychiku". O těchto skutečnostech znalkyně nevěděla a stejně tak nevěděla nic ani o jeho osobě; není rovněž pravdou, že by se se synem neučil.
Stěžovatel konečně dává najevo, že pokud se přece jen dopustil jednání, které by podle názoru soudu mohlo být chápáno jako týrání svěřené osoby, již jeho projednání před soudem ho poučilo natolik, že se v budoucnu podobných jednání vůči svému synovi vyvaruje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. (zde nepřímý úmysl) a zda znalecký posudek je úplný, zda správně přihlíží ke skutečnostem vyplývajícím z dokazování a zda neexistují pochybnosti o jeho věcné správnosti, pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z §2 odst. 5, §2 odst. 6 a §89 a násl. tr. řádu.
Dovolací soud se též přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu a odbornou právní literaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu