ECLI:CZ:US:2009:3.US.622.09.1
sp. zn. III. ÚS 622/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem v Brně, Mlýnská 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 Ads 113/2008-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 3. 2009, resp. ze dne 15. 5. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 Ads 113/2008-115. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí správních soudů a přípisů správních orgánů v dané věci vyplývá, že Úřad práce v Teplicích přípisem ze dne 15. 10. 2001 oznámil stěžovateli jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu, že zastává funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti.
Stěžovatel podal proti tomuto oznámení odvolání ze dne 8. 11. 2001. Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 23. 4. 2002 stěžovateli sdělilo, že podání stěžovatele nemůže být posouzeno jako odvolání proti "rozhodnutí" úřadu práce, neboť úřad práce nerozhodoval sankčně o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů, ale k ukončení jeho evidence došlo "neformálním způsobem, pouhým písemným oznámením". Současně (však) na námitky stěžovatele reagoval argumentací, ve které se shodl s postupem úřadu práce.
Stěžovatel podáním ze dne 15. 10. 2002 sdělil úřadu práce, že trvá na tom, aby úřad práce ve věci rozhodl. Úřad práce stěžovateli přípisem ze dne 22. 10. 2002 znovu sdělil, že stěžovatel nebyl vyřazen sankčně (pro maření součinnosti) ve správním řízení, ale byl vyřazen neformálně pro nesplnění zákonných podmínek pro vedení v evidenci (v důsledku zastávání funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti).
Stěžovatel podal proti Úřadu práce v Teplicích žalobu, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti a rovněž ochrany proti nezákonnému zásahu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 42 Cad 75/2003 uložil úřadu práce vydat správní rozhodnutí nebo osvědčení ohledně evidence stěžovatele v seznamu uchazečů o zaměstnání. Dospěl k závěru, že pokud úřad práce vyřadil stěžovatele z evidence uchazečů toliko přípisem a nikoliv správním aktem (rozhodnutím), dopustil se nečinnosti.
Na základě tohoto rozsudku zahájil Úřad práce v Teplicích dne 19. 6. 2003 správní řízení o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání.
Úřad práce (však současně) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, na jejímž základě rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Ans 1/2003 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Dospěl k závěru, že úřad práce se nečinnosti nedopustil, neboť i přípis o vyřazení stěžovatele z evidence byl správním aktem zasahujícím do stěžovatelových práv (byť tento akt neměl formální náležitosti "rozhodnutí"). Současně uložil krajskému soudu zabývat se i druhým petitem žaloby směřujícím proti nezákonnému zásahu.
Následně vydal krajský soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) nový rozsudek dne 15. 7. 2005 sp. zn. 42 Cad 12/2005 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2005), kterým žalobu stěžovatele proti nečinnosti úřadu práce zamítl s tím, že úřad práce vydal správní akt. Žalobu proti nezákonnému zásahu úřadu práce odmítl pro opožděnost (stěžovatelem tvrzený zásah je dle názoru Nejvyššího správního soudu "rozhodnutím", proto i přípis odvolacího správního orgánu je rozhodnutím, které však bylo žalobou napadeno opožděně). Proti tomuto (novému) rozsudku krajského soudu nepodal stěžovatel kasační stížnost.
S ohledem na zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 28. 4. 2003 a rovněž následný pravomocný rozsudek krajského soudu ze dne 15. 7. 2005 úřad práce rozhodnutím ze dne 7. 4. 2006 č. j. 6544/2000-2/Koř zastavil správní řízení o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání s tím, že odpadl důvod řízení (§30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Následně Ministerstvo práce a sociálních věcí svým rozhodnutím ze dne 1. 2. 2007 č. j. 2006/30262-442 zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí úřadu práce o zastavení správního řízení.
Stěžovatel podal žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 1 Cad 24/2007 zamítnuta pro nedůvodnost, když městský soud přisvědčil závěru správních orgánů, že odpadl důvod pro zahájení správního řízení ve věci vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání.
Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 3 Ads 113/2008 zamítnuta pro nedůvodnost. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že pokud byla žaloba novým rozsudkem krajského soudu, ohledně návrhu na uložení úřadu práce povinnosti vydat správní rozhodnutí, zamítnuta, nemohl úřad práce postupovat jinak než správní řízení zastavit, neboť odpadl důvod takového řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh věci před úřadem práce, Ministerstvem práce a sociálních věcí a správními soudy (poznámka: viz výše). Uvedl, že "prvotním odmítnutím jeho odvolání a následnými účelovými kroky úřadu práce mu bylo znemožněno právo na řádný proces ve věci". Namítl, že "považuje uplatněný postup Úřadu práce v Teplicích, Ministerstva práce a sociálních věcí a následně Nejvyššího správního soudu za nezákonný a protiústavní".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Taková situace nastane zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008 č. j. 3 Ads 113/2008-115, který instančně navazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 1 Cad 24/2007, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 2. 2007 č. j. 2006/30262-442 a rozhodnutí Úřadu práce v Teplicích ze dne 7. 4. 2006 č. j. 6544/2000-2/Koř. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku v konečném (přezkumném) stupni zabýval otázkou zákonnosti zastavení správního řízení o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání dle §30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Po ústavněprávním přezkumu obou rozhodnutí správních soudů a s ohledem na skutečnosti výše zjištěné (vyplývající z přípisů a rozhodnutí v dané věci) má Ústavní soud za to, že Nejvyšší správní soud nevybočil z mezí ústavnosti. Správní soudy se zákonností předcházejících rozhodnutí správních orgánů o zastavení správního řízení řádně zabývaly a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; ve skutkových i právních závěrech se shodly. Ústavní soud podstatu jejich odůvodnění uvedl výše, v ostatním odkazuje na rozhodnutí správních soudů. V rozhodování správních soudů Ústavní soud neshledal libovůli či postup interpretací a aplikací příslušných zákonných ustanovení odporující ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám. Správní soudy (i správní orgány) postupovaly s ohledem na výsledek předchozího řízení pravomocně ukončeného rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2005 sp. zn. 42 Cad 12/2005 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2005).
Pokud stěžovatel brojí proti "prvotnímu odmítnutí jeho odvolání", má tím evidentně na mysli (s ohledem na výše uvedené skutečnosti a vývoj věci) skutečnost, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí přípisem ze dne 23. 4. 2002 stěžovateli sdělilo, že podání stěžovatele nemůže být posouzeno jako odvolání proti "rozhodnutí" úřadu práce, neboť úřad práce nerozhodoval sankčně o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů, ale k ukončení jeho evidence došlo "neformálním způsobem, pouhým písemným oznámením".
Tato námitka je nejen formulována v ústavní stížnosti příliš obecně, ale především se týká řízení, které bylo instančně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2005 sp. zn. 42 Cad 12/2005 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2005), proti kterému již stěžovatel nepodal kasační stížnost. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti rozsudek krajského soudu ze dne 15. 7. 2005 nenapadl; takový postup byl však musel Ústavní soud stejně označit za opožděný.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelem namítaných, proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu