ECLI:CZ:US:2009:3.US.653.09.1
sp. zn. III. ÚS 653/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Manager Service s. r. o., IČ: 618 54 051, se sídlem Horoměřice, J. Š. Baara 723, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem Brno, Čechyňská 16, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007 č. j. 12 Co 708/2004-275 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 1298/2008-336, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti P. P. a R. P., oba zastoupeni Mgr. Martinem Janečkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 12 Co 461/2001-97 ze dne 6. 3. 2002 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") č. j. 9 C 144/98-55 ze dne 16. 2. 2001 poté, co Nejvyšší soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud nalézací a odvolací, když dovodil, že sjednání smluvní pokuty ve výši 14.000.000 Kč bylo za daných okolností v rozporu s dobrými mravy, a jednalo se proto o ujednání od počatku neplatné dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Věc byla vrácena k dalšímu řízení okresnímu soudu, který, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem č.j. 15 C 9/2004-141 ze dne 9. 3. 2004 vyhověl žalobě stěžovatelky o vydání bezdůvodného obohacení a uložil vedlejším účastníkům a další žalované, J. H., povinnost uhradit stěžovatelce částku 12.000.000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi původně sjednanou smluvní pokutou a jejím následným navýšením (výrok I.). Současně také rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud k odvolání vedlejších účastníků rozsudkem č. j. 12 Co 708/2004-275 ze dne 28. 2. 2007 změnil rozsudek okresního soudu v tom směru, že nepřiznal stěžovatelce nárok na úroky z prodlení, ve zbytku pak rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastníci, dovolání, které Nejvyšší soud ve vztahu k vedlejším účastníkům odmítl jako nepřípustné z důvodu nedostatku zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a ve vztahu k stěžovatelce zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud a před tím Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v rozporu s hmotným právem, když nepřiznal stěžovatelce příslušenství jistiny, které bylo tvořeno zákonnými úroky z prodlení stanovenými závazným právním předpisem a aplikoval ustanovení §3 občanského zákoníku natolik extenzivně, že to mělo za následek porušení práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále pak stěžovatelčina práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem, Nejvyšší soud a vedlejší účastníky P. P. a R. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ústavní soud rovněž vyzval J. H. jako vedlejší účastnici, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřila, ta však na výzvu soudu nijak nereagovala, ač byla řádně obeslána.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na skutkové i právní závěry obsažené v jeho rozsudku, kdy má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Nejvyšší soud upozornil, že posuzovaná věc byla přezkoumána již pod sp. zn. I. ÚS 379/09 a IV. ÚS 656/09, kdy v obou věcech byly ústavní stížnosti odmítnuty a hmotněprávní i procesněprávní postup Nejvyššího soudu byl posouzen jako ústavně konformní. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl.
Vedlejší účastníci P. P. a R. P. shodně mají za to, že aplikace ustanovení §3 občanského zákoníku je správná, přestože se s rozhodnutím obecných soudů neztotožňují (proto je také napadali - ovšem z jiných důvodů - ústavní stížností).
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků řízení, ke kterým se stěžovatelka nevyjádřila.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s právním názorem obecných soudů, spočívajícím v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, resp. té jeho části, jež se týká odmítnutí výkonu existujícího práva, protože realizace takového práva by byla v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k institutu dobrých mravů Ústavní soud již v minulosti vymezil možnost ústavněprávního přezkumu tak, že "dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.).
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a nepřísluší mu proto ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, tzn. v tomto konkrétním případě hodnotit, zda výkon existujícího práva je nebo není v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud tedy v projednávané věci toliko zkoumal, zda bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu s pravidly spravedlivého procesu, tzn. zejména zda bylo řádně odůvodněno, zda neexistoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci a zda nebylo současně zasaženo do některého z dalších ústavně zaručených práv. Namítaná nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu opakovat a odkazuje na ni. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu