ECLI:CZ:US:2009:3.US.671.08.1
sp. zn. III. ÚS 671/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů J. G. a A. G., zastoupených JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Družstevní 1395, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 5 Co 1952/2007 ve výroku I. v části v níž bylo rozhodnuto o změně usnesení soudu prvého stupně tak, že žalobce a žalovaní nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a v závislém výroku II., usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2007 sp. zn. 33 C 132/2007 ve výroku III. a doplňující usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2007 sp.zn. 33 C 132/2007 ve výroku I. a II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojili stěžovatelé proti výše uvedeným pravomocným rozhodnutím obecných soudů v té části, kde nebyla stěžovatelům přiznána náhrada nákladů řízení před soudem. Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odepřením posouzení skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí o náhradě nákladů řízení došlo taktéž k porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví, resp. majetku.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, shodně jako v opravném prostředku, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - se nezabývaly splatností závazku vůči stěžovatelům jako ručitelům (oznámení o postoupení pohledávky, výzva k zaplacení atd.), dluh z úvěru se vůči stěžovatelům nestal splatným a žaloba nebyla proti nim podána po právu. Dále stěžovatelé spatřovali pochybení obecných soudů v tom, že nerozhodly o jejich náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelé namítali v ústavní stížnosti, že výše označená rozhodnutí o nákladech řízení jsou výrazem interpretační libovůle právního předpisu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a stěžovatelům bylo odepřeno právo na úplné projednání a posouzení jejich věci, a proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o oprávněné a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV.ÚS 10/98, usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I.ÚS 30/02, usnesení ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. III. ÚS 529/04 http://www.nalus.usoud.cz/). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §146 o. s. ř.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z něhož vyplynulo, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2007 (33 C 132/2007-77), výrokem II. byla žalovaným č. 1 a č. 2 uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 27.322,40 Kč, a jejich odvolání proti tomuto výroku nesměřuje (nabylo právní moci 11. srpna 2007). Pak bylo nutno pro náklady mezi žalobcem a žalovanými č. 3 a č. 4 použít ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které dopadá na zastavení řízení v těch situacích, kde nelze použít ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. V tomto případě byly žalobci pravomocně přiznány náklady řízení k tíži žalovaných č.1 a č.2, které nebylo napadeno odvoláním, proto žalobce ani žalovaní č. 3 a č. 4 nemají na náhradu nákladů řízení právo.
Dle názoru Ústavního soudu tak postupoval obecný soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatelů; z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (33 C 132/2007) vyplývá, že soud provedl dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž dostál všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem obecný soud aplikoval příslušná ustanovení platného práva.
Odvolací soud dále uvedl, že při rozhodování o odvolání proti výroku o nákladech řízení se nemohl zabývat námitkami stěžovatelů, že se závazek vůči nim jako ručitelům nestal splatným a zda jim bylo v souladu se zákonem oznámeno postoupení pohledávky. Odvolací soud k odvolání všech žalovaných přezkoumal napadenou část usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných č. 1, č. 2 je důvodné, odvolání žalovaným č. 3 a č. 4 stěžovatelů důvodné není. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplynulo, že žaloba byla podána důvodně. Žalobce vzal žalobu zpět, a proto soud prvního stupně dle §96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil. Z odůvodnění zpětvzetí žaloby žalobcem vyplynulo, že žalovaní č. 1 a č. 2 zcela zaplatili jistinu včetně úroků, řízení muselo být zastaveno pro chování žalovaných a proto soud uložil žalovaným č. 1 a č. 2 zaplacení nákladů řízení žalobci. Žádná povinnost žalovaných č. 1 a č. 2 k žalovaným č. 3 a č. 4 však z ustanovení §146 odst. 2, věty druhé vyplývat nemůže. Všichni čtyři žalovaní jsou totiž procesními účastníky na téže straně a v projednávané věci se proto nerozhoduje o jejich vzájemných právech a povinnostech. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo třeba však rozhodnout o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými č. 3 a č. 4 o tom však soud prvního stupně nerozhodl. Ústavní soud uzavírá, že stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §157 a §169 o. s. ř. a v tomto ohledu postačí proto pouze na ně odkázat.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, který je povolán ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze v případech, kdy shledal v jejich postupu nebo rozhodnutí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak již bylo konstatováno, nelze v každém porušení aplikovaného podústavního předpisu spatřovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě Ústavní soud neshledal v napadeném výroku obecného soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces ústavně garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva na ochranu majetku.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovateli namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva vlastnit majetek. Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu