ECLI:CZ:US:2009:3.US.676.09.1
sp. zn. III. ÚS 676/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2009, č.j. 42 Co 749/2008-129, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 8. 2008, č.j. 16 C 131/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jež byly vydány v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 16 C 131/2006 se podává následující.
Stěžovatel (vlastník domu č. p. 8 v obci Mezina) se žalobou domáhal uložení solidární povinnosti žalovaným 1. L. D. a 2. V. H. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejším účastníkům") zaplatit mu 19 999 Kč "s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně za každý měsíc prodlení" z částky 1 830 Kč, a to za specifikovaná období. Požadovanou částku stěžovatel odvodil z měsíčního nájemného ve výši 3 000 Kč za období od 1. 3. 2004 do 31. 12. 2005 s tím, že její jednostranné stanovení pronajímatelem prý umožňuje čl. III. odst. 4 nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 1997; od toho pak odečetl 1 170 Kč vedlejšími účastníky hrazených měsíčně na nájemném.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Bruntále výše uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že 1/ vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 11 552 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a že 2/ žaloba na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům stěžovateli společně a nerozdílně částku 8 447 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 1 830 Kč za specifikovaná období se zamítá (výrok II.).
Výrok, jímž žalobě částečně vyhověl, založil soud prvního stupně na zjištění, že vedlejší účastníci v období vymezeném žalobním návrhem platili nájemné nižší, než odpovídalo nájemnému obvyklému v daném místě a čase, jež se podává ze znaleckého posudku. Dovodil pak, že stěžovateli náleží právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu v rozsahu rozdílu mezi nájemným tržním a regulovaným, tj. ve výši 11 552 Kč, a zamítnutí žaloby ohledně částky 8 447 Kč odůvodnil úsudkem, že stěžovatelův nárok v této výši jde již nad takto vymezený rámec a že nárokované příslušenství pohledávky by bylo možné přisoudit "pouze v případě dlužného nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (§697 obč. zák.)".
Odvolací soud ústavní stížností též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly čl. III. odst. 4 nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 1997, jenž stanoví, že "pronajímatel si vyhrazuje právo měnit výši úhrady za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu v souladu s platným zněním vyhl. č. 176/1993 Sb., která byla novelizována vyhláškou Ministerstva financí č. 30/1995 Sb.". Toto ujednání, míní stěžovatel, je totiž třeba interpretovat tak, že pronajímateli - po zrušení předmětné vyhlášky Ústavním soudem - umožňuje nájemné měnit jednostranně, a tedy byl oprávněn vedlejším účastníkům jej zvýšit výzvou ze dne 23. 3. 2004 s účinností od 1. 3. 2004 na částku 3 000 Kč (srov. procesní spis, č.l. 39). Obecné soudy proto neměly obracet pozornost ke znaleckému posudku vyhotovenému ke zjištění nájemného obvyklého v daném místě a čase, a nebyly ani oprávněny "opravit" v něm obsaženou písařskou chybu. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že neuplatňoval (přisouzené) nároky z bezdůvodného obohacení, nýbrž "dlužné nájemné", a dovozuje, že by Ústavní soud měl v řízení o jeho ústavní stížnosti požádat Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce (čl. 234 SES).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Pak nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci.
Zůstává nepřehlédnutelným, že ve stanovisku, přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, č. 136/2009 Sb., Ústavní soud konstatoval, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů".
Stěžovatelova žaloba byla u Okresnímu soudu v Bruntále podána dne 22. 9. 2006 a požadovaná plnění se přitom výslovně vztahovala k období dřívějšímu, totiž od 1. 3. 2004 do 31. 12. 2005.
Pakliže obecné soudy takto vymezené žalobě - byť jen zčásti - vyhověly, dostalo se stěžovateli více, než uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu předvídá, což vedlejší účastníci (tím, že nepodali odvolání, resp. ústavní stížnost, a ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného) zřejmě akceptovali.
Stěžovatelem vznesené výhrady tedy - již proto - nejsou způsobilé přesvědčivě doložit, že obecnými soudy vydané rozsudky zasahují do některého z jeho ústavně zaručených práv.
Oprávněným pak nelze shledat ani návrh, aby Ústavní soud požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť její účel a obsah stěžovatel spojuje s výkladem Úmluvy zjevně nepřípadně (přičemž se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda je soudem ve smyslu čl. 234 odst. 3 SES).
Tím je výše předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn; podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto byla mimo ústní jednání v senátu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu