ECLI:CZ:US:2009:3.US.754.08.1
sp. zn. III. ÚS 754/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Zdenkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 44, Beroun, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2008 č. j. 32 Cdo 4465/2007-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 17 Co 432/2005-177, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. března 2005 č. j. 42 C 66/2001-141, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pražská energetika, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují k údajným nedostatkům důkazního řízení, které stěžovatel, i přes jeho obsáhlost, shledává neúplným. Podle názoru stěžovatele totiž skutková zjištění obecných soudů nemají v podstatné části oporu ve výsledcích provedeného dokazování; oba soudy prý uvěřily pouze tvrzením vedlejšího účastníka řízení, že záměna plomb na elektroměrech za falešné byla pouze v zájmu stěžovatele, aniž se prý v této souvislosti vypořádaly s jeho argumentací o neoprávněně navyšovaných platbách za neexistující spotřebu elektrické energie. Obecné soudy se prý nezabývaly ani skutečností, že to byla společnost Pražská energetika, a. s., která po odmontování elektroměrů z obou odběrných míst stěžovatele je měla ve svém držení až do doby, kdy byly předány ke zkoumání metrologickému institutu a byla zjištěna záměna plomb. Soudy tak prý nedostály svým zákonným povinnostem ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a článku 36 odst. 1 Listiny, neboť se nevypořádaly řádně se všemi skutečnostmi a důkazy, které vyšly v průběhu řízení najevo.
Stěžovatel sice připouští, že dne 15. 10. 1998 uznal svůj závazek vůči vedlejší účastnici uhradit jí dlužnou částku tak, jak jí byla vyúčtována, soudy však prý měly toto uznání posoudit jako neplatný právní úkon, neboť údajně byl stěžovatelem učiněn v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ohrožujících výkon jeho podnikání. Soudu prvního stupně stěžovatel dále vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 66/2001 se zjišťuje, že žalobkyně Pražská energetika, a. s. se žalobou po stěžovateli domáhala náhrady škody ve výši 283 813,- Kč s příslušenstvím. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 18. 9. 1995 uzavřela žalobkyně se stěžovatelem jako s odběratelem smlouvu o dodávce elektrické energie. Na odběrném místě Praha 5, Archeologická 1/2256 byl téhož dne žalobkyní namontován elektroměr. Dne 20. 8. 1996 byla mezi účastníky uzavřena svým obsahem shodná smlouva na odběr elektrické energie pro odběrné místo Karlštejnská 17, Praha 5, přičemž byl i na tomto odběrném místě namontován elektroměr. Obě přihlášky k odběru elektrické energie stěžovatel podepsal a potvrdil tak rovněž převzetí jak měřících zařízení, tak správnost stavů číselníků elektroměrů, jejich zaplombování i své poučení.
Při kontrolách odběrného místa Archeologická 1/2256, Praha 5 dne 7. 7. 1998 a odběrného místa Karlštejnská 17, Praha 5 dne 8. 9. 1998 byly žalobkyní u obou elektroměrů zjištěny falešné plomby, odlišné od plomb užívaných státním metrologickým střediskem Pražská energetika a. s., což potvrdil pozdější posudek. Za neoprávněný odběr elektrické energie byla stěžovateli vyúčtována vzniklá škoda, přičemž stěžovatel byl o zjištění a vyúčtování náhrad žalobkyní písemně informován. Stěžovatel uhradil na náhradu škody částku 83 000,- Kč podle uzavřené dohody o splátkách, zbývající část náhrady se stěžovatel zavázal uhradit do 15. 4. 1999, což však nesplnil.
Při výpočtu vzniklé škody bylo správně postupováno podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 222/1995 Sb. v návaznosti na vyhlášku Ministerstva průmyslu a obchodu č. 169/1995 Sb., což potvrdil následný znalecký posudek.
Rozsudkem ze dne 1. 3. 2005 č. j. 42 C 66/2001-141 Obvodní soud pro Prahu 4 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 17. 5. 2005 č. j. 42 C 66/2001-165 ve věci rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 283 813,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), vzájemnou žalobu na zaplacení částky 83 000,- Kč soud zamítl (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 č. j. 17 Co 432/2005-177 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé ad I), v zamítavém výroku o vzájemné žalobě a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky. Změněn byl jen výrok ad III) o nákladech řízení státu.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10. 1. 2008 č. j. 32 Cdo 4465/2007-194 tak, že je zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
III.
Po zvážení námitek stěžovatele, obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 66/2001, a zejména ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud shodně jako v jiných svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze v případě, že by napadenými rozhodnutími byla dotčena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, byl by dán důvod k zásahu Ústavního soudu při splnění zákonem stanovených procesních podmínek.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele z pohledu možného (resp. jím tvrzeného) zásahu do jeho základních práv, avšak důvod ke zrušení napadených rozhodnutí neshledal.
Z článku 83 Ústavy ČR vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě přísluší obecným soudům.
Stěžejní námitkou stěžovatele ve vztahu k údajnému porušení jeho ústavně zaručených práv je zásah do jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo zejména v případě, že by se soud odmítl věcí zabývat, tj. jednat o ní a rozhodnout, případně pokud by zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 267 pod č. 37). Nic takového se z obsahu připojeného spisu nepodává; není možné ani souhlasit s názorem stěžovatele o dalších údajných porušeních procesního předpisu - nedostatečném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vadách důkazního řízení a z tohoto vyplývajícího nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatel není spokojen s tím, že obecné soudy neakceptovaly všechny jím navržené důkazy, jež prý mohly ovlivnit výsledek soudního sporu. K tomu lze uvést, že obecný soud v každé fázi řízení musí zvažovat, zda důkazy navržené stranami sporu provede či nikoli, případně zda ten který důkaz je pro náležité zjištění skutkového stavu věci relevantní a jeho provedení by bylo pro objasnění skutkového stavu věci přínosné či nikoli. Stěžovatelem vyjádřená nespokojenost s výsledky dokazování ve vztahu k objasnění problematiky falešných plomb na elektroměrech nijak logicky nekoresponduje se skutečností, že stěžovatel uzavřel dne 15. 10. 1998 s žalobkyní dohodu o uznání závazku co do důvodu i výše a dohodu o splátkách (č. l. 35), kterou začal plnit zaplacením částky 83 000,- Kč.
Jak stěžovatel sám uvedl ve svém odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 13-15), důvodem nezaplacení další splátky byla z jeho strany především skutečnost, že k úhradě částky 90 000,- Kč neměl dostatek finančních prostředků, přičemž žalobkyně odmítla v této záležitosti vést další jednání. Jestliže stěžovatel tvrdí, že uvedené uznání dluhu, a dohodu o splátkách uzavřel v tísni, pak nelze než odkázat na ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") s tím, že jeho závazek v uznaném rozsahu v době jeho uznání trval a bylo proto na stěžovateli, aby prokázal opak. Provedení takových důkazů stěžovatelem v průběhu řízení před obecnými soudy navrhováno nebylo.
V souvislosti se závěry Ústavního soudu uvedenými v jeho nálezu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 42 pod č. 168, str. 433, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), na které stěžovatel rovněž odkazuje, je třeba zdůraznit, že projednávaná věc je skutkově odlišná v tom, že ve věci sp. zn. I. ÚS 202/06 nevznikly právní účinky uznání ve smyslu ustanovení §323 odst. 1, odst. 2 obch. zák.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu