ECLI:CZ:US:2009:3.US.777.09.1
sp. zn. III. ÚS 777/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo ve Studénce - Butovicích, se sídlem ve Studénce - Butovicích, Školní 53, zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 226/2007-86 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2006 č. j. 57 Co 313/2006-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 3. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 385/2005, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel se po žalované domáhal zaplacení částky 408 000,- Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o smlouvě budoucí o převodu nemovitosti a dvou jejích dodatků. Částka představovala zaplacenou zálohu ve výši 300 000,- Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 108 000,- Kč (tj. 3 x 36 000,- Kč). Částky se stěžovatel domáhal proto, že žalovaná nemovitost převedla na třetí osobu a závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí nesplnila.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 13 C 385/2005-39 stěžovateli vyhověl.
Žalovaná podala odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 8. 2006 č. j. 57 Co 313/2006-67 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Po dílčím doplnění dokazování vyšel ze skutkového závěru prvostupňového soudu (doplněnými důkazy nezpochybněného), avšak věc odlišně právně posoudil. Konstatoval absolutní neplatnost druhého dodatku smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu, že žalovaná v době uzavření tohoto úkonu již nebyla vlastníkem nemovitosti, neboť ji převedla jako nepeněžitý vklad na třetí osobu (obchodní společnost); nemohla tedy ani vzniknout platně povinnost k smluvní pokutě ve výši 36 000,- Kč (§37 odst. 2 občanského zákoníku). Nepřiznal ani nárok na vrácení zálohy 300 000,- Kč a zaplacení smluvní pokuty 72 000,- Kč. Uvedl, že převodem nemovitosti na třetí osobu došlo k následné nemožnosti plnění povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (§575 odst. 1 občanského zákoníku); zanikla tak práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí (včetně povinnosti platit smluvní pokutu). Zaplacená záloha se tak stala dnem převodu nemovitosti třetí osobě bezdůvodným obohacením žalované, přičemž tříletá objektivní promlčení lhůta dle §107 občanského zákoníku počala běžet den následující po převodu nemovitosti (vklad dne 25. 2. 2002) a uplynula dne 25. 2. 2005; žalobu stěžovatel podal dne 27. 5. 2005 a nárok na vrácení bezdůvodného obohacení se tak promlčel (běh dvouleté subjektivní promlčecí lhůty již nebyl rozhodný).
Stěžovatel podal dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 226/2007-86 zamítnuto pro nedůvodnost. Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska výtek obsažených v dovolání správným (poukázal na vázanost podaným dovoláním a limity dle §242 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ačkoliv odvolací soud nedoplnil dokazování, zcela nečekaně změnil prvostupňový rozsudek. Stěžovatel nemohl při takovém nečekaném rozhodnutí odvolacího soudu náležitě uplatnit svou obranu proti závěru o promlčení nároku. Dovolací soud se pak nevypořádal s právní otázkou promlčení nároku, když dle stěžovatele se v dané věci jednalo o promlčecí lhůtu desetiletou, neboť jednání žalované vypovídá o úmyslném bezdůvodném obohacení. Stěžovatel také namítl, že soudy posoudily druhý dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí jako absolutně neplatný pro nemožnost plnění, když žalovaná v době podpisu tohoto úkonu již nebyla vlastnicí nemovitosti. Dle stěžovatele se však žalovaná v dodatku zavazovala do určité lhůty předložit návrh smlouvy o převodu a uzavřít takovou smlouvu, což je plnění možné. I když žalovaná nebyla v době uzavření druhého dodatku již vlastníkem nemovitosti, měla dostatek času a možností, aby do data stanoveného ve druhém dodatku získala nemovitost zpět a mohla (pak) uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti na stěžovatele. Obranu o absolutní neplatnosti druhého dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí navíc žalovaná uplatnila v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Stěžovatel vznesl námitku, že druhý dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí nemohl být absolutně neplatným úkonem, neboť i když žalovaná nebyla již vlastnicí nemovitosti, tuto mohla získat zpět a v řádné lhůtě uzavřít smlouvu o převodu této nemovitosti.
Tuto námitku stěžovatel vznesl, jak vyplývá z vyžádaného spisu, již ve svém vyjádření k odvolání žalované, při jednání před odvolacím soudem a rovněž ve svém dovolání. Otázkou platnosti (resp. absolutní neplatnosti) druhého dodatku ke smlouvě se zabýval odvolací soud i Nejvyšší soud, které své právní závěry dostatečně odůvodnily; Nejvyšší soud rovněž odkázal na svou předchozí konkrétní judikaturu. Stěžovatel tak v podstatě nesouhlasí s interpretací podústavního práva obecnými soudy. K interpretaci a aplikaci podústavního práva však není povolán Ústavní soud, ale soudy obecné, a především pak Nejvyšší soud jako sjednotitel judikatury obecných soudů. Výklad provedený obecnými soudy v daném případě přitom Ústavní soud neshledal zjevně vybočujícím z výkladových standardů či rozporným s principy spravedlnosti. Skutečnost, že stěžovatel má na danou právní otázku jiný názor, ještě nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Tuto námitku tedy považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel také namítl, že v dané věci měl být aplikován §107 odst. 2 občanského zákoníku o promlčecí lhůtě desetileté. Tuto námitku vznáší stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti.
Z vyžádaného spisu vyplývá, že otázkou promlčení se zabývaly všechny tři stupně obecného soudnictví. Konkrétně žalovaná promlčení nároku na zálohu
300 000,- Kč stěžovateli namítla již v dopisu ze dne 17. 5. 2005 před podáním žaloby (č. l. 41 spisu) a poté ve vyjádření k žalobě a při jednání prvostupňového soudu. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že nárok není promlčen; posuzoval dvouletou a tříletou promlčecí lhůtu bezdůvodného obohacení. Následně v odvolání žalovaná namítla znovu promlčení nároku, když poukázala na dvouletou a tříletou promlčecí lhůtu a její běh od 25. 2. 2002, zejména pak na subjektivní dvouletou promlčecí lhůtu z důvodu personálního propojení. Stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání poukázal na správnost závěrů prvostupňového soudu o běhu promlčecí lhůty od 1. 12. 2003 a při jednání před odvolacím soudem poukazoval na subjektivní dvouletou promlčecí lhůtu (plynoucí od dopisu žalované z roku 2005). Odvolací soud následně dospěl k závěru o promlčení nároku v důsledku objektivní tříleté promlčecí lhůty. Stěžovatel následně podal dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci a vznesl (pouze) argumentaci proti interpretaci a aplikaci §37 odst. 2 a §575 občanského zákoníku odvolacím soudem, tedy proti právním závěrům odvolacího soudu týkajícím se posouzení platnosti právních úkonů a v důsledku toho zániku práv a povinností stran. Námitkami stěžovatele v dovolání se Nejvyšší soud řádně zabýval.
Na základně takto zjištěného musí Ústavní soud konstatovat, že argumentace v ústavní stížnosti o desetileté promlčení lhůtě je novou. Stěžovatel tuto námitku nevznesl v řízení předchozím, ač tak učinit mohl. Dle soudního spisu zjevně bylo zachováno právo stěžovatele na spravedlivý proces, tento se vyjadřoval k podáním i důkazům, a rovněž využil možnosti podat dovolání. Nelze přisvědčit jeho tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu o promlčení nároku bylo překvapivé. Otázka promlčení byla řešena již prvostupňovým soudem. Proti rozsudku odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatel podal dovolání, ve kterém mohl uplatnit nyní předestřenou námitku. To však neučinil. Ústavní soud je přitom vázán zásadou subsidiarity, a to formální i materiální (obsahové). Ochrana ústavnosti je úkolem nejen Ústavního soudu, ale i soudů obecných. Pokud v dané věci otázka promlčení nebyla překvapivou a stěžovatel rovněž uplatnil opravný prostředek - dovolání, ve kterém, ač je tento prostředek ovládán zásadou dispoziční, neuvedl námitku, kterou nyní vznáší v ústavní stížnosti, neumožnil tak obecným soudům (Nejvyššímu soudu) touto námitkou se zabývat a na argumentaci stěžovatele jakkoliv reagovat. Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, kde by mělo být napravováno, co účastník zanedbal v předchozím řízení. Nejvyššímu soudu přitom nelze vytknout protiústavní postup, neboť ten postupoval řádně, a to dle obsahu dovolání (námitek v něm vznesených) a limitů daných občanským soudním řádem.
Pro úplnost lze podotknout, že v dané věci odvolací soud doplnil dokazování a poté se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem prvostupňového soudu (nově provedené důkazy prokázaly skutečnosti, ze kterých prvostupňový soud vycházel, aniž by však provedl potřebné důkazy).
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu