ECLI:CZ:US:2009:3.US.816.09.1
sp. zn. III. ÚS 816/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o návrhu navrhovatelky I. P., zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, směřujícím do trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 9/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem navrhovatelka brojí proti tomu, že v procesním spisu vedeném Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 53 T 9/2004 se nenachází "originály listin, které byly zabaveny při domovní prohlídce a prokazují její nevinu - tzv. Závazná smlouva k udělení plné moci I. P. na 25 ks obrazů ze dne 20. 10. 2002, která byla nedílnou součástí Plné moci na zprostředkování a prodej 3 ks obrazů ze dne 23. 10. 2002". Požaduje, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v tomto řízení "bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy [srov. též ustanovení §64 až §125f zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Podle §72 zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Splnění podmínek legitimace k podání ústavní stížnosti nebrání, že speciální plnou moc k jejímu podání udělil opatrovník stěžovatele (srov. usnesení ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1148/08).
Podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Z věcí uvedených v čl. 87 Ústavy nemůže být podání stěžovatelky, dožaduje-li se ingerence Ústavního soudu k (znovu)opatření označených listin, resp. jejich založení do trestního spisu, připodobněno - a to zcela zjevně - k žádné z nich. To platí - jmenovitě - i ve vztahu k institutu ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Stěžovatelka (prostřednictvím svého zástupce - advokáta) byla přitom výzvou ze dne 9. 6. 2009 uvědomena, jak je třeba petit ústavní stížnosti formulovat, aby po jeho převzetí do výroku mohlo být rozhodnutí Ústavního soudu vykonáno. Dodatečná formulace petitu, aby Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod skutkovému vymezení návrhu nejen neodpovídá, nýbrž jeho prostřednictvím ani sledovaného cíle dosáhnout nelze.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne rovněž tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Dílčí (procesní) rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci v probíhajícím řízení jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nejen nepřípustně, nýbrž i napříště nezhojitelně do základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž tak z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů plyne zdrženlivý přístup Ústavního soudu k "dohledu" nad dosud neskončeným řízením; ostatně ochrana ústavnosti není pouze posláním Ústavního soudu, nýbrž povinností všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud zde představuje institucionální mechanismus až poslední (srov. kupř. usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 1842/08 a usnesení ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 65/06). Tyto podmínky mimořádného zásahu Ústavního soudu do stěžovatelkou identifikovaného trestního řízení však splněny očividně nejsou.
Shrnutím řečeného je odůvodněno, že ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, resp. je návrhem nepřípustným, musí být podle zmíněných ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj