ECLI:CZ:US:2009:3.US.819.09.1
sp. zn. III. ÚS 819/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem ul. 28. října 211, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 31. ledna 2008 č. j. 57 Co 662/2007-186, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 27. července 2007 č. j. 109 C 55/2005-167, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2009, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecnými soudy vyvozené právní závěry jsou prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento "extrémním nesoulad" spočívá v jejich závěru, že právní úkon původně ustanoveného správce dědictví po zemřelém N. S. - D. H., a to smlouva ze dne 16. 11. 2001, kterou byla postoupena pohledávka zůstavitele ve výši 890 000,- Kč za stěžovatelem, byla shledána absolutně neplatnou (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ").
V této souvislosti stěžovatel především namítá, že D. H. při uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky postupoval v souladu s jednatelskými oprávněními, která příslušela zůstaviteli, v rozsahu práv příslušejících zůstaviteli jako společníku, což prý bylo i v souladu s ustanovením §175e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř.") a v souladu se soudem vymezeným rozsahem jeho práv a povinností. S ohledem na "nepřesnost a kusost dřívější právní úpravy" je stěžovatel přesvědčen, že D. H. postoupením pohledávky společnosti C.M.M. CZ, spol. s r. o. neporušil své povinnosti, resp. nejednal s nimi v rozporu, neboť tímto jeho úkonem nemohli být dědici zůstavitele nikterak poškozeni či zkráceni na svých právech.
Důvody neplatnosti právního úkonu tak byly soudy obou stupňů podle mínění stěžovatele vyloženy příliš extensivně, aniž prý oba soudy vzaly v úvahu zásadu platící v oblasti soukromoprávní sféry, že co není zakázáno, je dovoleno.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jím podaný výklad pravomocí správce dědictví je příliš restriktivní, vychází jen z gramatického výkladu ustanovení §175f odst. 1 o. s. ř., který nemůže postačovat k závěru o naplnění předpokladů absolutní neplatnosti právního úkonu - smlouvy o postoupení pohledávky.
II.
Ústavní soud konstatuje, že k předmětné ústavní stížnosti nebyla ve smyslu ustanovení §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele, v daném případě tedy rozsudku dovolacího soudu ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, jímž bylo dovolání stěžovatele zamítnuto, ačkoli stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti je zastoupen advokátkou.
Ústavní soud se s napadenými rozhodnutími obecných soudů seznámil ze spisu sp. zn. IV. ÚS 1080/08 a z veřejně přístupné databáze Nejvyššího soudu ČR na internetu, a z těchto zdrojů zjistil následující skutečnosti:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 27. 7. 2007 č. j. 109 C 55/2005-167 pod bodem I. výroku připustil změnu žaloby ohledně zaplacení v citovaném výroku blíže označeného úroku z prodlení z žalované částky 890 000,- Kč ve výroku uvedeném časovém období; ve výroku pod bodem II. řízení co do zaplacení požadovaného úroku z prodlení z žalované částky ve zde uvedeném časovém období zastavil a řízení zastavil i ohledně zaplacení částky 829 480,- Kč z titulu smluvní pokuty za dobu od 1. 1. 2004 do 11. 4. 2003 (výrok pod bodem III.). Pod body IV. a V. výroku předmětného rozsudku soud prvního stupně uložil stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) povinnost zaplatit žalobkyni - nezl. I. S. 890 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu z žalované částky.
Bylo prokázáno, že žalobkyně je univerzální dědičkou po zemřelém N. S. a po stěžovateli se domáhala zaplacení žalované částky z titulu půjčky zůstavitele, která měla být stěžovatelem uhrazena ke dni 31. 12. 2001. Stěžovatel půjčku nezaplatil, proto požadovala zaplacení i sjednané smluvní pokuty. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 8. 2001 č. j. 37 D 650/2001-7 byl ustanoven správcem dědictví D. H. Jmenovaný správce dědictví pohledávku ze smlouvy o půjčce poskytnuté stěžovateli postoupil společnosti C.M.M. CZ, s r. o. (nyní CMM E. s. r. o.). D. H. byl později rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004 č. j. 48 T 3/2004-862 uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (§248 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), kterého se mimo jiné dopustil tím, že bez svolení soudu uzavřel s výše uvedenou společností smlouvu o postoupení pohledávek, které měl zůstavitel i za stěžovatelem, jenž byl spolu s dalším dlužníkem ve výše uvedené společnosti jednatelem a společníkem. D. H. finanční prostředky, které mu byly vyplaceny v roce 2003, soudem nově ustanovené správkyni dědictví nevyúčtoval, ale použil je ve svůj prospěch.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2001, shodně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 11. 4. 2006, jako absolutně neplatnou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 1. 2008 č. j. 57 Co 662/2007-186 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno a uložena povinnost stěžovateli zaplatit soudní poplatek, potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně a jím vyvozený právní závěr jako správný a poukázal především na skutečnost, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky přesahuje rámec obvyklého hospodaření s majetkem patřícím do dědictví, přičemž jeho dřívější správce neměl k takovému postupu předchozí souhlas soudu.
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1246/2008 tak, že je zamítl jako neopodstatněné (I.).
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka, zda D. H., soudem ustanovený správce (části) dědictví byl oprávněn zcizit (postoupit) zůstavitelovy pohledávky za jeho dlužníky, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. I když tuto právní otázku bylo třeba posoudit podle právní úpravy účinné v době úmrtí zůstavitele (28. 7. 2001), dovolací soud s odkazem na ustanovení §175e odst. 1, §175f odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že správci dědictví příslušelo vykonávat jen úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem, neboť smyslem neodkladných opatření, která soud přijímá k zajištění a ochraně majetku patřícího do dědictví, je, aby se v zájmu dědiců, resp. v obecném zájmu vyloučila možnost jeho poškození nebo ztráty. Proto závěr obou soudů nižších stupňů, že právní úkon dřívějšího správce dědictví, učiněný v průběhu dědického řízení, který přesahoval rámec obvyklého hospodaření, je neplatný pro rozpor se zákonem, shledal správným.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele i obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc mimo jiné vykonává tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není jim ani instančně nadřízen, a nezasahuje z tohoto důvodu do rozhodovací činnosti těchto soudů vždy, když došlo k porušení tzv. běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale jen tehdy, pokud takové porušení představuje současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Není samo o sobě významné, jestliže rozhodnutí, vydanému v občanskoprávním řízení, je vytýkána věcná nesprávnost; Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší podávat výklad předpisů podústavního práva, a není proto - na rozdíl od Nejvyššího soudu, povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu. Ústavní soud již mnohokrát v této souvislosti vysvětlil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, kterými se soudy v rámci své rozhodovací činnosti zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí i řádným způsobem vypořádaly. Stěžovatel namítá, že výklad v projednávané věci aplikovaných ustanovení o. s. ř. a OZ je zjevně nesprávný a současně tvrdí, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
K posledně uvedenému tvrzení lze připomenout, že stěžovatel nesprávnost, resp. neúplnost skutkových zjištění v průběhu řízení nenamítal a nečiní tak ani v řízení před Ústavním soudem. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací byly vázány při svém rozhodování v občanském soudním řízení rozhodnutím trestního soudu potud, že nebyla předmětem důkazního řízení otázka spáchání trestného činu zpronevěry ani zpochybnění závěru o osobě pachatele tohoto trestného činu. V rámci pravomocně skončeného občanskoprávního řízení a zejména pak v řízení dovolacím byla řešena výhradně otázka, zda D. H. jako správce (části) dědictví výše jmenovaného zůstavitele postoupením jeho pohledávky jednal v souladu s rozhodnutím soudu, jímž byl ustanoven do své funkce (tedy ve vymezeném rozsahu jeho oprávnění) a současně v souladu s požadavkem, aby činil jen takové úkony, které byly nezbytné k zachování majetkových hodnot náležejících do dědictví, či nikoli.
Jak správně zdůraznil dovolací soud, úkolem správce dědictví nebylo zpeněžovat majetek zůstavitele či jinak s ním disponovat nebo činit jiná opatření mimo rámec obvyklého hospodaření, přičemž k takovému úkonu ho nepochybně nevedla snaha o zabezpečení majetku proti jeho ztrátě či zničení, resp. jeho uchování v pokud možno nezměněném stavu a rozsahu pro dědice zůstavitele, ani naplnění rozsahu soudem vymezeného oprávnění. Ostatně tvrzení stěžovatele o opaku bylo vyvráceno skutečností, že D. H. finanční prostředky získané na základě postoupené pohledávky nikdy nevyúčtoval a nepředal nové správkyni dědictví.
Aplikaci a interpretaci předpisů obecného práva je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu možno považovat za protiústavní, pokud nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv nebo svobod, popřípadě pomíjí jiný možný výklad, který je ústavně konformní, případně se jedná o zjevné a nepřípustné (neodůvodněné) vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, nebo je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů v projednávané věci splněny nejsou. Ústavní soud nepovažuje za porušení ústavnosti, pokud právní závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího o neplatnosti právního úkonu dřívějšího správce dědictví byl soudem dovolacím doplněn tak, že správce (části) dědictví podle tehdy platné právní úpravy neměl a nemohl mít práva srovnatelná s právy dědiců. Ti by totiž k takovému právnímu úkonu provedenému v řízení o dědictví museli mít ve smyslu ustanovení §175r o. s. ř. svolení soudu.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu