ECLI:CZ:US:2009:3.US.833.09.1
sp. zn. III. ÚS 833/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. S., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem v Praze 1, Palackého 740/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 493/2007-332, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2006 č. j. 7 Co 2281/2006-296 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 6. 2006 č. j. 9 C 198/2002-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnictví. Stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho restitučním nároku, který uplatňoval prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva. Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy, s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu v jeho věci, se odmítly zabývat meritem věci, a tím mu fakticky odepřely poskytnout jakoukoli ochranu jeho právům.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by přicházelo do úvahy pouze dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu (zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/05), konstatoval, že odvolací soud, při posuzování existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství, vycházel z již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů, a mezi ochranou poskytovanou již dnes existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě schází podmínka úspěšnosti dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. V souladu s tímto závěrem, a na základě příslušné právní úpravy, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele opodstatněně odmítl pro jeho nepřípustnost. Své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu