ECLI:CZ:US:2009:3.US.886.09.1
sp. zn. III. ÚS 886/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Husova 820, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vrchlabí ze dne 5. 10. 2006 č. j. 41190/06/270962/5442, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2007 č. j. 5700/07-1400-605566, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2008 č. j. 31 Ca 97/2007-21 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 Afs 147/2008-52, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem Finančního úřadu ze dne 5. 10. 2006 č. j. 41190/06/270962/5442 byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 470 915,- Kč. Stalo se tak na základě skutečnosti, že stěžovatel s panem M. P., jako jediní společníci obchodní společnosti PUMR & RYBA, TRANSPORT-SPEDITION, spol. s r. o., na základě rozhodnutí valné hromady této společnosti ze dne 28. 4. 1999, o zvýšení základního jmění, vložili jako nepeněžitý vklad do společnosti několik nemovitostí, přičemž byli podílovými spoluvlastníky převáděných nemovitostí. Správce daně následně zjistil, že cena nemovitostí, specifikovaných v rozhodnutí Katastrálního úřadu v Trutnově č. j. V5-1880/99, zjištěná podle §4 a násl. zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon č. 151/1997 Sb."), je vyšší než hodnota vkladu vloženého do základního kapitálu společnosti, na nějž se vztahuje osvobození od daně z převodu nemovitostí podle §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."). Vzhledem k této okolnosti správce daně vyměřil z přebývající částky, připadající na stěžovatelův vlastnický podíl na předmětných nemovitostech, daň z převodu nemovitosti v uvedené výši. Stěžovatel podal proti platebnímu výměru správce daně odvolání, které bylo zamítnuto shora označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal žalobu, již Krajský soud v Hradci Králové zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
Podle tvrzení stěžovatele se správní orgány a soudy v popsaném řízení dopustily zásadních pochybení, které ve svém důsledku zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), který vedl k nesprávnému vyměření daně z převodu nemovitostí u vkladu nemovitosti jakožto peněžitého vkladu do obchodní společnosti. Podle názoru stěžovatele je vklad nemovitosti do obchodní společnosti osvobozen od daně z převodu nemovitosti bez ohledu na to, jaká je hodnota nemovitosti. Stěžovatel dále namítá, že byla použita nesprávná metoda vyměření. Další námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že krajský i Nejvyšší správní soud se dopustily nepřípustného zjednodušení, když "posvětily" postup správce daně, který při výpočtu hodnoty vložených nemovitostí použil posudek, v němž byl oceňován širší okruh nemovitostí, a od výsledné hodnoty odečetl hodnotu nemovitostí, které nebyly předmětem vkladu. Stěžovatel poté vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nevyzval stěžovatele k dodání odborného vyjádření znalce Ing. J. Z. k prokázání chybného propočtu hodnoty vkladu. Na závěr své argumentace stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k promlčení práva vyměřit daň.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž podrobně popsal všechny skutečnosti rozhodné pro tuto fázi řízení, a vysvětlil své stanovisko k požadavkům i výtkám stěžovatele obsaženým v kasační stížnosti a uplatněným znovu v ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže správní orgány a obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, jako např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Posuzoval, zda postup správních orgánů a soudů při aplikaci a interpretaci použitých zákonných ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takového pochybení však Ústavní soud v souzené věci nezjistil.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval krajský a Nejvyšší správní soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
V této souvislosti je třeba přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že je-li do obchodní společnosti vkládána celá nemovitost, avšak součástí základního kapitálu se stává jen část hodnoty nemovitosti, pak zbývající část hodnoty nemovitosti podléhá dani z převodu nemovitosti. Obdobnou věc již ostatně posuzoval Ústavní soud např.ve svém usnesení ze dne 18. 5. 2000 sp. zn. III ÚS 31/2000 a dospěl k závěru, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, a vzhledem k tomu, že zákon č. 357/1992 Sb. osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění; pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani. Na závěr, obsažený v tomto usnesení, odkazuje Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 184/02 či v usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 644/02.
K námitce stěžovatele, stran promlčení práva vyměřit daň, Ústavní soud konstatuje, že nemohl tuto námitku posoudit z hlediska dodržení principů ústavnosti rozhodování v předcházejícím řízení, neboť tuto námitku stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí o ní tudíž nepojednávají. V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Ústavní soud k této námitce však dodává následující. Stěžovatel při své argumentaci vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 337/1992 Sb., podle jehož §47 nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle stěžovatele začala v jeho případě běžet uvedená lhůta v roce 2001, kdy správce daně učinil úkony k vyměření daně, přičemž daňový výměr se stal pravomocným až v roce 2007. Ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb. je však třeba vykládat v souvislosti s §20 odst. 6 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., podle kterého v případě vkladů nemovitostí do základního kapitálu obchodních společností lhůta pro vyměření daně neběží po dobu pěti let od vložení nemovitosti. Na tuto skutečnost poukazuje i Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti.
S ostatními námitkami stěžovatele, které opakuje v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud i krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádaly. Rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou podrobně odůvodněny, vyplývá z nich, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a rozhodnutí soudů odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Zmíněná rozhodnutí ani řízení, které jim přecházelo, nelze označit za svévolná či jinak vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti nepřípustnou odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, stíhá její osud i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu