ECLI:CZ:US:2009:3.US.911.09.1
sp. zn. III. ÚS 911/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem Lucemburské velkovévodství, L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu v Chebu ze dne 19. 5. 2008 č. j. 074 Ex 462/03-166 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 9 Co 923/2008-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro jí tvrzené porušení čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Krajský soud v Ostravě odmítl odvolání stěžovatelky (v exekučním řízení v postavení přihlášeného věřitele povinného) proti usnesení soudního exekutora, kterým byla určena výsledná cena nemovitostí blíže specifikovaných v tomto usnesení.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listin vyplývá, že napadeným usnesením soudního exekutora byla určena výsledná cena předmětných nemovitostí částkou 3 800 000,- Kč. Tato částka byla snížena o cenu jednotlivých práv a závad ve výši 2 704 000,- Kč až na výslednou cenu prodávaných nemovitostí ve výši 1 096 000,- Kč. Proti výrokům o ceně jednotlivých práv a závad, spojených s prodávanými nemovitostmi, o výčtu jednotlivých závad, které dražbou nezanikají a o výsledné ceně nemovitostí, podala stěžovatelka odvolání, které bylo Krajským soudem v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora Exekutorského úřadu v Chebu. Krajský soud se vyjádřil především k otázce postavení přihlášeného věřitele jako účastníka řízení. V této souvislosti zdůraznil, že exekuční řízení je řízení přísně formální a z této jeho formálnosti je nutno vycházet i při posuzování otázky účastenství v řízení. O újmě v právech určitého subjektu proto nelze uvažovat tak široce, jak o ní uvažuje stěžovatelka, a rozhodně z ní nelze dovozovat postavení účastníka řízení, kde určitý subjekt toto postavení nemá. Krajský soud konstatoval, že postavení věřitele není totožné s postavením oprávněného, případně dalšího oprávněného v exekučním řízení.
Soudní exekutor, Exekutorský úřad Cheb, velmi podrobně vysvětlil postup, kterým na základě znaleckého posudku určil cenu předmětných nemovitostí, a zároveň rozhodl o věcných břemenech zatěžujících nemovitosti.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně její legitimace k odvolání. Odvolací soud totiž odmítl její odvolání jako odvolání podané někým, kdo k tomu není oprávněn. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že účastníkům řízení je legitimace k odvolání poskytnuta v takovém rozsahu, v jakém se usnesení o ceně dotýká jejich práv a povinností. Vzhledem k tomu, že přihlášený věřitel není účastníkem této fáze řízení, kdy je vydáno usnesení o ceně nemovitosti, nemohla mu být napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma, a proto odvolací soud posoudil odvolání stěžovatelky jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Stěžovatelka polemizuje s tímto závěrem odvolacího soudu a tvrdí, že pro posouzení přípustnosti odvolání není rozhodující účastenství v řízení, nýbrž skutečnost, zda odvoláním napadeným usnesením byla způsobena újma na právech. Tato újma byla stěžovatelce způsobena tím, že soudní exekutor, dle jejího tvrzení, bezdůvodně snížil cenu předmětných nemovitostí, neboť od určení ceny nemovitostí se odvíjí výše nejnižšího podání, a tudíž i výše, v jaké bude nárok stěžovatelky v postavení přihlášeného věřitele uspokojen.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Její argumenty míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký ve věci učinil odvolací soud, tedy přehodnotil jeho závěry o přípustnosti odvolání přihlášeného věřitele povinného, resp. o postupu při stanovení výše ceny předmětných nemovitostí. Stěžovatelkou zpochybněná rozhodnutí však nejsou ani případem svévole ani nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V postupu soudního exekutora i zmíněného krajského soudu Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Nespokojenost stěžovatelky s výsledkem soudního rozhodnutí nelze považovat za porušení základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu