ECLI:CZ:US:2009:3.US.938.06.1
sp. zn. III. ÚS 938/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. III. ÚS 938/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Z. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006 č. j. 28 Cdo 1050/2006-321, jímž Nejvyšší soud jednak zamítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005 sp. zn. 62 Co 458/2004 vydanému v restitučním sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000, jednak odmítl jako opožděné stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004 sp. zn. 14 Co 556/2003 vydanému v téže právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Výrok
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006 č. j. 28 Cdo 1050/2006-321 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedený rozsudek ruší.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím jednak zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005 sp. zn. 62 Co 458/2004 vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000, jednak odmítl jako opožděné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004 sp. zn. 14 Co 556/2003 vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně rekapituluje celý spor. Ten má svůj počátek v žalobě, kterou podala 31. 3. 1992 společně s paní A. F. proti žalovanému Diplomatickému servisu a v níž se domáhala vydání domu č. p. 8 v Praze 6, ulice na Hanspaulce. Podáním z 27. 5. 1993 byla žaloba rozšířena a obsahovala nově též návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. 11. 1977, jejímž předmětem byla sporná nemovitost, a určení, že stěžovatelka je spoluvlastníkem domu. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000. Poté, co paní F. vzala žalobu zpět, zůstala na straně žalující toliko stěžovatelka. Komplikovaná restituční věc byla předmětem opakovaného rozhodování soudu prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího. V průběhu řízení též stěžovatelka vzala žalobu zpět v části týkající se určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy a současně petit změnila tak, že se nově domáhala určení svého vlastnického práva a vlastnického práva svého otce k uvedeným nemovitostem. Poslední dovolací řízení před Nejvyšším soudem má svůj základ v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2003 č. j. 11 C 54/2000-214, kterým byl zamítnut jak žalobní návrh stěžovatelky na určení, že je spoluvlastnicí domu a pozemků, tak i žalobní návrh na určení, že její otec byl ke dni 6. 5. 1978 spoluvlastníkem týchž nemovitostí. Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 14 Co 556/2003 dílem rozsudek soudu prvního stupně zrušil, dílem ho potvrdil. Proti potvrzující části rozsudku podala stěžovatelka dovolání. Soud prvního stupně následně žalobě v části zrušené Městským soudem v Praze vyhověl; Městský soud v Praze pak k odvolání žalovaného prvostupňový rozsudek opětovně zrušil a žalobu i ve zbytku zamítl (viz rozsudek sp. zn. 62 Co 458/2004). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka další dovolání. O obou dovoláních Nejvyšší soud rozhodl společně; o prvně uvedeném dovolání rozhodl tak, že bylo podáno opožděně, a proto je odmítl, o později podaném dovolání rozhodl meritorně, a zamítl je.
Stěžovatelka ve svém podání obsáhle polemizuje s právními vývody Nejvyššího soudu a současně upozorňuje, že o dříve podaném dovolání Nejvyšší soud protiústavně rozhodl, že bylo podáno opožděně, jakkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Rozsudkem Nejvyššího soudu tak byla porušena její základní práva, totiž právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud upozornil, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se zákonností právních závěrů Nejvyššího soudu; k otázce včasnosti se Nejvyšší soud nevyjádřil, neboť již neměl k dispozici soudní spis. Diplomatický servis postavení vedlejšího účastníka nevyužil.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 11 C 54/2000. Z něj zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 556/2003 byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 4. 5. 2004 (viz dodejka připojená k č. l. 246), dovolání bylo předáno poště k doručení 7. 7. 2004. Na den 4. 7. 2004 připadla neděle, na následující dva dny připadly státní svátky. Podle §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud proto nemohl z obsahu spisu učinit závěr, že dovolání bylo podáno opožděně. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. S tím koresponduje právo na spravedlivý proces zajištěné v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I když Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje v jiných než trestních věcech právo na odvolání, neznamená to, že právo podat dovolání, pokud je zakotveno v právním řádu, nepožívá ústavní ochrany. Ta vyplývá z výše citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, v souladu s nímž se stěžovatelka svého práva domáhala. Pokud za této situace Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako opožděné, ačkoliv bylo podáno ve lhůtě, porušil stěžovatelčino ústavně garantované právo na řádný proces [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/03 ze dne 17. 2. 2005 (N 30/36 SbNU 343)].
Ústavní soud pro pořádek podotýká, že se nemohl za této procesní situace věnovat dalším v ústavní stížnosti uplatněným argumentům, neboť je třeba dát prostor Nejvyššímu soudu, aby obě dovolání projednal společně, a to zejména za situace, kdy obě dovolání se týkají jedné věci a vzájemně souvisejících právních otázek. Pokud byl stěžovatelce poskytnut meritorní přezkum pouze dílčí a o prvně podaném dovolání bylo bez dalšího mylně rozhodnuto jako o opožděném, je třeba, aby měl Nejvyšší soud možnost opětovně a řádně posoudit celou věc ve světle všech jejích souvisejících právních otázek v celé jejich komplexitě.
Proto Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.