ECLI:CZ:US:2009:4.US.1042.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1042/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Spěvákem, advokátem v Praze 9, Na stráži 2392/31b, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2008 a doplněnou podáním ze dne 12. září 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 30 C 272/97 a sp. zn. 40 C 2/2008 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13 byla stěžovateli na základě žaloby podané žalobcem - obchodní firmou ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o. (dále jen jako "žalobce"), dne 14. srpna 1996 uložena povinnost zaplatit žalobci částku 33 883,- Kč s přísl. Dle odůvodnění uvedeného v rozsudku, žalobce se domáhal zaplacení kupní ceny za zboží, které má být stěžovateli vydáno podle kupní smlouvy ze dne 12. srpna 1993. Platební rozkaz soudem prvního stupně vydaný se nepodařilo stěžovateli řádně doručit a z tohoto důvodu byl zrušen. Stěžovatel si v úložné době nevyzvedl ani předvolání k soudnímu jednání nařízenému na den 14. května 1999, zásilka byla poštovním doručovatelem vrácena soudu, s tím, že adresát nebyl zastižen a zásilka byla uložena, přičemž stěžovatelem nebyla zásilka v úložné době vyzvednuta. Soud proto ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stěžovatele a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Dne 25. října 2007 stěžovatel na základě nařízené exekuce nahlédl do spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 30 C 272/97 (č. listu 24 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 30 C 272/97) a převzal rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel poté dne 20. prosince 2007 udělil plnou moc k zastupování advokátovi Mgr. Michalu Spěvákovi a dne 22. prosince 2008 podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 trestní oznámení na neznámého pachatele, ve kterém uvedl, že s žalovaným žádnou smlouvu nepodepsal. Dne 23. ledna 2008 pak stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13. Obvodní soud usnesením ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5 žalobu pro zmatečnost zamítl z důvodu, že stěžovatelem uplatněný důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., kterým se dovolával analogie, dle níž lze důvod vztáhnout i na rozsudek soudu prvního stupně, je nepřípadný, protože stěžovatelem uplatňované skutečnosti jsou odvolacím důvodem podle §205 odst. 2 písm. c), příp. dle §205a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Bylo tedy na stěžovateli, zda po převzetí rozsudku ze dne 14. května 1999 uvedený procesní nástroj k nápravě vadného rozhodnutí, využije. K odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2008 č. j. 55 Co 219/2008-24 usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že považuje napadená rozhodnutí za nezákonná a ve všech svých důsledcích i za protiústavní, neboť jak prokázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 2/2008, od října roku 1996 do března roku 2005 se zdržoval na studijním pobytu mimo území České republiky, konkrétně v Rakousku, kde měl i trvalý pobyt. Postupem obvodního soudu mu bylo upřeno jeho základní právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím došlo i k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení. V podání ze dne 12. září 2008 stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podal dne 22. dubna 2008, tedy již po doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost dne 7. března 2008, neboť postupoval dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu tak, aby mu nebylo upřeno právo domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu.
Před tím, než přistoupí Ústavní soud k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení §72 odst. 5 pak stanoví, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Ústavní stížnost je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů až v okamžiku, kdy již ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud shledal, že v posuzovaném případě jednak nebyla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval, neboť proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13, nepodal stěžovatel odvolání tj. právní prostředek uplatnitelný v rámci obecného soudnictví, dále ústavní stížností nebylo napadeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ze dne 30. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 2826/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z č. listu 24 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 30 C 272/97 plyne, že stěžovatel dne 25. října 2007 nahlédl do spisu a dozvěděl se o vydání rozsudku ze dne 14. května 1999, kterým byl zavázán k zaplacení částky 33 883,- Kč s přísl. Jak uvedl Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění usnesení ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5, kterým byla zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba pro zmatečnost, nehájil stěžovatel svá práva účinně, tzn. prostředky, které mu umožňuje §205 odst. 2 písm. c), příp. dle §205a odst. 1 písm. b) o. s. ř. , tedy podáním odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13 z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. jestliže skutečnostmi nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, na které stěžovatel jen obecně odkazuje ve svém vyjádření ze dne 12. září 2008, nelze aplikovat z důvodu, že se v posuzované věci nejedná o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, o situaci, kdy v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, ani o situaci, kdy orgán, jenž rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, jej může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatele v části, v níž napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13, je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrhem nepřípustným.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i kdyby neexistoval řádný opravný prostředek proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 1999 č. j. 30 C 272/97-13 (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla by vzhledem k tomu, že stěžovatel se o existenci tohoto rozsudku dozvěděl již 25. října 2007 a ústavní stížnost podal k poštovní přepravě až dne 22. dubna 2008, ústavní stížnost podána po lhůtě určené k jejímu podání (srov. §72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu).
Pokud se týká napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. února 2008 č. j. 40 C 2/2008-5, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě byla ústavní stížnost podána předčasně. Ústavní soud vyčkal vydání rozhodnutí odvolacího soudu, tedy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2008 č. j. 55 Co 219/2008-24. Stěžovatel však ústavní stížnost o rozhodnutí odvolacího soudu, které mu bylo doručeno dne 2. 12. 2008, nerozšířil. Za dané procesní situace, kdy stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, avšak nebylo napadeno poslední rozhodnutí ve věci, které tak bylo vyňato z přezkumu Ústavním soudem, nelze než uzavřít, že návrh je i v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností vázán petitem stěžovatele, v souladu se zásadou "ultra petitum partium iudex condemnare non potest", a sám jej nemůže měnit (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 603/2000 nebo sp. zn. IV. ÚS 98/03 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Jestliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i rozhodnutí na jeho základě vydané, pokud orgán k tomu ex lege povolaný se, v rámci jemu svěřených kompetencí, námitkami stěžovatele věcně zabýval. Přitom je lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že uvedený závěr je důsledným respektováním rozdělení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jemuž náleží zabývat se námitkami stěžovatele toliko při splnění podmínek plynoucích ze zásady subsidiarity. Smyslem a účelem stanovení tohoto postupu při přezkumu je mimo jiné i to, aby měl Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, případné excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně přezkoumány (jako je tomu v projednávané věci), by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková
soudkyně Ústavního soudu