ECLI:CZ:US:2009:4.US.1082.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1082/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky E. D., právně zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 29 Cdo 5065/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 11 Cmo 117/2006, 11 Cmo 123/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2006 sp. zn. 13 Cm 1339/98 a usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 12 Cm 1339/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Zůstavitel K. D. st. se na Stavebním bytovém družstvu České Budějovice (dále jen „SBD“) domáhal žalobou uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do svého vlastnictví. V průběhu řízení K. D. st. zemřel. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. 5 Co 2876/2002 bylo potvrzeno dědictví podle dědických podílů ohledně „členského podílu k družstevnímu bytu“ v družstvu tak, že dědici K. D. ml. připadla 1/8 členského podílu, dědičce P. J. připadla rovněž 1/8 členského podílu a dědičce E. D. ml. připadlo 6/8 členského podílu. Po takto skončeném dědickém řízení pokračoval citovaný soud v zůstavitelem započatém soudním sporu s výše uvedenými dědici. Proti této skutečnosti stěžovatelka brojí, neboť je toho názoru, že by měl soud jednat jako s účastníkem řízení i s ní, neboť je manželkou zůstavitele a v předmětném bytě bydlí. Stěžovatelka má za to, že pouze jí vznikl nárok na převod bytu do osobního vlastnictví a nárok na vedení sporu se SBD a nikoliv tedy dvěma dědicům P. J. a K. D. ml. Soud autoritativně a automaticky přibral zmíněné dědice do řízení bez souhlasu stěžovatelky a její dcery a prohlásil je za právní nástupce ve sporu o byt, což považuje stěžovatelka za zcela nesprávné. Stěžovatelka se cítí být oprávněna k podání ústavní stížnosti, a to i přesto, že nezdědila členský podíl ve SBD, jeho majetkovou účast, ale je přesvědčena o tom, že jí zůstaly zachovány práva a povinnosti k bytu, který užívá 25 let. Stejně tak je přesvědčena o tom, že jsou jí zachována práva k vedení sporu o převodu vlastnictví k bytu. Okresní soud v dědickém řízení nerozhodl otázku týkající se práv a povinností z vedení sporu o byt, o přechodu nebo převodu nájmu, ale pouze o majetkové hodnotě členského podílu vyčíslené v penězích, která existovala v době smrti zůstavitele. Konkrétní práva a povinnosti k bytu byly v dědickém řízení opominuty. Obecné soudy měly při svém rozhodování zohlednit §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť výkon práv zasahuje do práv a oprávněných zájmů třetích osob. Z ústavní stížnosti a přiložených listin dále vyplývá, že všichni tři dědicové svůj členský podíl v družstvu již převedli na třetí osobu. Dle náhledu stěžovatelky bylo zasaženo do jejích základních práv, garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Z projednávaného návrhu a přiložených listin je zřejmé, že stěžovatelka není dědičkou členského podílu ve SBD, je tedy zřejmé, že nemůže být ani nadána právy a povinnostmi k bytu, neboť jeho užívání je spojeno právě s vlastnictvím členského podílu ve SBD.
V předmětném případě je třeba upozornit na skutečnost, že soudy přijaly pouze procesní rozhodnutí, s kým bude nadále v řízení jednáno jako s procesním nástupcem po původním žalobci K. D. st. Z ustanovení §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vyplývá, že „ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudce je při rozhodování o procesním nástupnictví vázán výsledkem dědického řízení, na němž již nemůže ničeho měnit. Stěžovatelka se sice v dědickém řízení snažila dobrat svých tvrzených práv, ovšem neúspěšně. V dalším lze odkázat na odůvodnění obecných soudů.
Ústavní soud sice chápe složitost právního a sociálního postavení stěžovatelky, nicméně ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dle náhledu Ústavního soudu ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu