ECLI:CZ:US:2009:4.US.1136.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1136/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky BENet Praha, spol. s r. o., sídlem Vyšehradská 53, Praha 2, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 45/2007-72 ze dne 24. 1. 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 45/2007-72 ze dne 24. 1. 2008, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 6 Ca 180/2005-37 ze dne 23. 11. 2006. Rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu č. j. FŘ 10144/15/04 ze dne 18. 4. 2005, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 č. j. 98034/04/002514/8311 na daňové penále na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 v částce 8 652 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že správce daně měl při svém rozhodování o daňovém penále zohlednit, že zaplacení záloh na daň z příjmů fyzických osob za měsíce červen až září 2001 jí bylo objektivně znemožněno úkony Policie České republiky, souvisejícími s trestním stíháním jediného jednatele společnosti. K nezaplacení záloh na daň tedy nedošlo v důsledku opomenutí stěžovatelky, nýbrž z důvodu zdlouhavého jednání orgánů činných v trestním řízení. Ve výsledku tak vznikla situace, kdy jeden státní orgán penalizoval stěžovatelku za prodlení zapříčiněné jiným státním orgánem. Stěžovatelka odmítla argumentaci Nejvyššího správního soudu, dle níž měla svůj nárok na prominutí penále uplatnit cestou žádosti dle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Poukazovala přitom na skutečnost, že uvedené ustanovení dává orgánu státní správy, tzn. orgánu téhož subjektu, v důsledku jehož jednání k prodlení došlo, toliko fakultativní možnost penále prominout, aniž by stanovilo jednoznačná kritéria, za jejichž splnění by měla stěžovatelka na prominutí penále nárok. Ustanovení §55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků však současně umožňuje penále prominout i bez žádosti daňového subjektu, a to v kterékoliv fázi daňového řízení. Dle přesvědčení stěžovatelky tak muselo rozhodování správce daně před vydáním platebního výměru nutně zahrnovat i úvahu, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro prominutí penále. Jestliže správce daně penále neprominul a jestliže tato vada nebyla zhojena ani prostřednictvím opravných prostředků, došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že správce daně měl při vydání platebního rozkazu zohlednit okolnosti, pro něž nebyly zálohy na daň z příjmů fyzických osob stěžovatelkou uhrazeny včas. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně vypořádal. Jádrem jeho argumentace byla skutečnost, že právní řád poskytuje daňovému subjektu dostatek možností, jak docílit individualizace či moderace ukládané sankce, nejeví se proto nezbytným, aby se správce daně důvody neuhrazení zálohy na daň zabýval již při vydávání samotného platebního výměru. Nejvyšší správní soud poukázal zejména na institut prominutí příslušenství daně dle §55a zákona o správě daní a poplatků a citoval svou judikaturu, z níž vyplývalo, že rozhodnutí přijatá dle uvedeného ustanovení podléhají přezkumu ve správním soudnictví.
Závěrům Nejvyššího správního soudu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud považoval shodně jako Nejvyšší správní soud za rozhodné, že stěžovatelka disponovala procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se mohla prominutí příslušenství daně domáhat. Zajištění přezkumu rozhodnutí o tomto prostředku cestou správní žaloby (k tomu srov. i ústavněprávní argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 69/2000-55 ze dne 30. 11. 2005, dostupný na http://nssoud.cz) pak dle názoru Ústavního soudu dostatečně eliminuje riziko svévole při rozhodování a zaručuje objektivitu a jednotnost posuzování. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažoval postup správce daně, resp. na něj navazující rozhodnutí obecných soudů, za rozporný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ani dalšími stěžovatelkou uváděnými základními právy a svobodami.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu