ECLI:CZ:US:2009:4.US.1170.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1170/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele CAMIAR INVESTMENTS Ltd., se sídlem 17, Gr. Xenopoulou Street, Totalserve House, 3106 Limasol, Kypr, reg. č. 101 8081, zastoupeného Mgr. Petrem Plockem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/22, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009 č. j. 5 Cmo 19/2009-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. května 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009 č. j. 5 Cmo 19/2009-290 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V posuzovaném případě Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. srpna 2007 č. j. 19 Cm 1063/1993-256 přerušil řízení v právní věci stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") pro 105 254 202,03 Kč s přísl. a to na základě návrhu žalované, se kterým stěžovatel podáním ze dne 13. srpna 2007 vyslovil souhlas. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. září 2007. Nato krajský soud vydal usnesení ze dne 15. září 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-259, kterým řízení zastavil. Stěžovatel podáními ze dne 22. září 2008 podal návrh na pokračování v řízení dle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení podle §58 odst. 1 o. s. ř. Návrh na prominutí zmeškání lhůty odůvodnil tím, že vyčkával s tímto procesním úkonem až do 7. září 2008, neboť neustále probíhala řízení, která směřovala a nadále směřují k uzavření mimosoudní dohody ve věci. Na konci srpna 2008 postihl právního zástupce stěžovatele silný zánět močových kamenů - ledvinová kolika a byl nucen postoupit léčení, přičemž ve dnech 29. srpna 2008 až do 10. září 2008 byl v pracovní neschopnosti. Krajský soud usnesením ze dne 11. prosince 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-279 zamítl návrhy stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 o. s. ř. a na přiznání odkladného účinku usnesení krajského soudu ze dne 15. září 2008 č. j. 19 Cm 1063/1993-259. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pak napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení krajského soudu. Oba ve věci rozhodující soudy omluvitelné důvody pro zmeškání úkonu neshledaly, neboť z předložených listin nevyplynulo, že zástupce stěžovatele by byl fyzicky natolik nezpůsobilý, že by nemohl zajistit ochranu práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí je značně formalistické, bez dostatečného zvážení všech důsledků, přičemž jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se podle názoru stěžovatele jeho námitkami zabývaly nedostatečně, svá rozhodnutí stejně nedostatečně odůvodnily a ani dokazování neprovedly řádným způsobem.
Ústavní soud v intencích stěžovatelem namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti jsou podmínky stanovené občanským soudním řádem pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. k podání návrhu na pokračování v řízení dle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl, prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. je s ohledem na konkrétní okolnosti případu zcela na úvaze obecného soudu.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vrchní soud v projednávané věci požadavku dostál transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (§157 a §167 o. s. ř.). Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Vrchní soud uvedl základní důvody, z nichž vycházel (srov. str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí) a v jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné vrchním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu