ECLI:CZ:US:2009:4.US.1180.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1180/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti paní Š. P., právně zastoupené advokátem JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, Hauerova 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 33 Odo 872/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 57 Co 177/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 26 C 154/2004 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 17.908.800,- Kč, dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 182.690,- Kč a stejně tak jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 716.360,- Kč. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala s tím, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Rozhodnutí samotné je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dle náhledu stěžovatelky došlo v řízení před obecnými soudky k porušení jejich základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Z více než strohé ústavní stížnosti sice vyplývá, že ji stěžovatelka do 14 dnů doplní další argumentací, ovšem jelikož se tak ani po více než dvou měsících nestalo, neměl Ústavní soud důvod otálet a předmětný návrh projednal v podobě návrhu doručeného dne 6. 5. 2009.
Za účelem posouzení případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Okresního soudu v Karviné, neboť z návrhu stěžovatelky je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy navrhla důkazy, které však nebyly následně provedeny. Ze spisu vyplývá, že těmito důkazy bylo patrně nevyslechnutí svědka P. a R. K uvedenému je však třeba konstatovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Je sice pravdou, že odvolací soud zamítnutí těchto důkazů ve svém rozhodnutí blíže neosvětlil, ovšem z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 11. 2005 vyplývá, že navržené a neprovedené důkazy považuje za nadbytečné.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu