ECLI:CZ:US:2009:4.US.1219.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1219/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů J. Č., M. Š., P. Ř., P. Ř., J. H., E. Ř., H. P., společně zastoupených advokátem JUDr. Josefem Vaške, se sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 2937/2006-133 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2006 č. j. 30 Co 6/2005-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 5. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se touto ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkovému stavu je možno říci, že stěžovatelé se s poukazem na ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") domáhali, aby Tělovýchovné jednotě Sokol Malšovice a klubu Veteran - car club ČSAK Hradec Králové (nyní Veteran klub AČR Hradec Králové - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) bylo uloženo uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí [v případě Tělovýchovné jednoty Sokol Malšovice se jednalo o dům č. 31 s pozemkovou parcelou č. 21 (dále jen "nemovitost I") a v případě klubu Veteran - car club ČSAK Hradec Králové se jednalo o dům č. 53 s pozemkovou parcelou č. 20 (dále jen "nemovitost II"); obě nemovitosti se nacházející se v katastrálním území Malšovice]. Tyto nemovitosti byly konfiskovány právním předchůdcům stěžovatelů podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb.").
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. listopadu 1992 č. j. 6 C 111/92-33 žalobu stěžovatelů proti Tělovýchovné jednotě Sokol Malšovice (tedy ohledně nemovitosti I) zamítl a řízení o žalobě proti klubu Veteran - car club ČSAK Hradec Králové (tedy ohledně nemovitosti II) zastavil s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc v této části postoupena Pozemkovému úřadu v Hradci Králové jako orgánu příslušnému k rozhodnutí o tomto nároku.
K odvolání stěžovatelů proti výroku rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby proti Tělovýchovné jednotě Sokol Malšovice Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. června 1995 č. j. 9 Co 200/93-80 rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. V něm se Nejvyšší soud zabýval otázkou zásadního právního významu, a sice otázku výkladu §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §135 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), týkající se rozsahu dokazování věcné správnosti správního řízení, završeného výměry o konfiskaci majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska všech stěžovateli konkretizovaných námitek na správném právním základě, bylo dovolání odmítnuto. Proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu jemu předcházejícímu podali stěžovatelé ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 58/98 odmítnuta ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu jako podaná po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Bylo-li výše uvedeno, že řízení o žalobě o vydání nemovitostí II. bylo zastaveno s tím, že věc byla postoupena k rozhodnutí Pozemkovému úřadu v Hradci Králové, pak tento úřad posléze stanovil (tedy Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Hradci Králové) svým rozhodnutím ze dne 6. 5. 2004 č. j. PÚHK-237/379/Mu-2, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitosti II. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podal žalobu vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti (tedy osoba povinná), přičemž Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2005 č. j. 8 C 149/2004-74 této žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatelé vlastníky nemovitosti II. nejsou. Toto rozhodnutí okresního soudu bylo k odvolání stěžovatelů krajským soudem potvrzeno (stalo se tak rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 3. 2006 č. j. 30 Co 6/2005-99). O dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2937/2006 tak, že ho odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud dovodil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval jen jednou. Dovolání by bylo přípustné jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. ]. Tak tomu ale podle Nejvyššího soudu není za situace, kdy o téže právní otázce týchž účastníků dovolací soud již rozhodoval, přičemž není důvod se od závěrů dřívějšího rozsudku odchýlit [Stěžovatelé přitom otázku zásadního právního významu spatřovali v rámci svého druhého dovolání v tom, že konfiskace majetku jejich předchůdce byla projevem politické perzekuce a postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody]. Doplnili-li stěžovatelé následně svoje dovolání i o námitku, týkají se formálních hledisek konfiskace, pak ani touto skutečností se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Proti posledně jmenovanému rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu podali stěžovatelé právě projednávanou ústavní stížnost.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona pak pamatuje na situaci, kdy mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících pouze na jeho uvážení; v takovém případě lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, počíná běžet dnem následujícím po doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Cestu k meritornímu přezkumu své věci v dovolacím řízení si však stěžovatelé uzavřeli nastolením stejné otázky, kterou se Nejvyšší soud již zabýval - tedy otázky, která mohla být, i vzhledem k okolnostem případu (titíž právní předchůdci stěžovatelů, aplikace stejných právních předpisů, navíc historických atd.), jen těžko považována za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelé tak odňali Nejvyššímu soudu možnost jakékoli úvahy o případné přípustnosti dovolání, čímž přivodili nevyhnutelné odmítnutí svého dovolání pro nepřípustnost. V důsledku uvedené skutečnosti pak nelze na případ stěžovatelů aplikovat zmiňované ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, což činí ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové opožděně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala běžet dnem následujícím po doručení tohoto rozhodnutí - již v samotném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, je v této souvislosti výslovně konstatováno, že dovolání bylo podáno včas; dovolání je přitom možné podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Za dané situace tedy Ústavní soud mohl zkoumat ústavnost řízení pouze ve vztahu k Nejvyššímu soudu. Neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohla nastat zejména v tom směru, že by Nejvyšší soud nesprávně posoudil nepřípustnost dovolání, což by mělo za následek porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu. Podle názoru Ústavního soudu však řízení před Nejvyšším soudem proběhlo zcela ústavněkonformním způsobem.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zčásti návrh podaný opožděně a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu