ECLI:CZ:US:2009:4.US.1232.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1232/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ivem Pavlů, T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 22 Cdo 892/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 21 Co 313/2004 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 6 C 22/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 6 C 22/93 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k nemovitosti - domu č. p. 249 v k. ú. Mostkovice, zapsaných na listu vlastnictví č. 596. Nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně S. V. a současně jí bylo uloženo zaplatit stěžovateli vyrovnávací podíl ve výši 316.666,- Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel brojí proti tomu, že věc nelze reálně rozdělit, což měl prokázat v proběhlém soudním řízení. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil stanoviskem, že rozhodnutí ve věci nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, neboť otázka, zda je rozdělení věci možné, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a ani neodporuje stávající judikatuře reprezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 1968 sp. zn. 4 Cz 3/68, publikovaném pod R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud se zde opírá především o názor, že před reálným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba uvážit, do jaké míry je možné požadovat na účastnících vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud se opírá o judikát, který řeší jinou část problematiky reálného dělení, a to reálnou nedělitelnost z pohledu ekonomických požadavků na nutnou solventnost účastníka, který by měl vynakládat náklady nutné k reálnému rozdělení věci. Stěžovatel přitom opakovaně deklaroval připravenost financovat všechny potřebné nutné náklady spojené s reálným rozdělením věci. Není tedy třeba vůbec řešit, zda je možno požadovat po účastníkovi vynaložení nákladů na reálné dělení. Rozhodnutí obecných soudů brání svobodným občanům volně nakládat svým majetkem s poukazem na veřejný zájem. Stěžovatel chce investovat své prostředky do svého majetku a nepotřebuje, aby ho někdo z titulu veřejného zájmu ochraňoval. Otázka nedělitelnosti věci s ohledem na přílišnou zatíženost finančními výlohami v tomto konkrétním případě nemůže být rozhodující. Nejvyšší soud své závěry opírá o nepřípadný judikát a žádným jiným právně zdůvodněným stanoviskem nepodporuje svůj odmítavý výrok v dovolacím řízení.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
V předmětném případě přistoupily obecné soudy na návrh jednoho ze spoluvlastníků a zrušily a vypořádaly spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem. Důvodem pro tento postup byla především ta skutečnost, že rozdělení věci nebylo docela dobře možné. Respektive by faktické rozdělení nemovitostí možné bylo, ale nebyla by tímto dělením naplněna zásada účelnosti využití jednotlivých podílů a jednotlivé části by nemohly plnit své určení. Připravenost stěžovatele financovat rozdělení nemovitosti zde, jak již uvedl odvolací soud, není podstatná. Obecné soudy se ve svých odůvodněních relativně podrobně zabývaly zvažováním jednotlivých variant dělení nemovitostí a jejich závěry lze považovat za ústavně konformní. Na tomto místě je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů stran hodnocení skutkové situace, s výjimkou případů, kdy by došlo k extrémnímu nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. To se však v předmětném případě nestalo, neboť výkladem jednoduchého práva lze dospět k závěrům popsaným obecnými soudy. Z hlediska Ústavního soudu je pak podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v odůvodnění dostatečně osvětlily důvody, které je vedly k přijetí napadených rozsudků. V souvislosti s namítaným porušením spravedlivého procesu Ústavní soud podotýká, že ve svých rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je z něj patrné, že se soud věnoval především otázce naplnění dovolacího důvodu. To znamená, zda lze předmětný případ považovat za věc zásadního právního významu. K tomu je však třeba poukázat na již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud dovolání podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu