ECLI:CZ:US:2009:4.US.1236.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1236/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 3, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 10/2009-163 ze dne 5. 3. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 645/2007-146 ze dne 23. 10. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 0 P 645/2007-146 ze dne 23. 10. 2008 stanovil, že vyživovací povinnost stěžovatele (otce) k nezletilé S. H., naposledy upravená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 Nc 99/2003-28 ze dne 24. 4. 2003 částkou 10 000 Kč měsíčně, se počínaje dnem 1. 7. 2007 snižuje na částku 7 000 Kč měsíčně. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 64 Co 10/2009-163 ze dne 5. 3. 2009 k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že výši výživného snížil na 5 000 Kč měsíčně, ve zbytku pak rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tzn. právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho dobré jméno. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy stanovily vyživovací povinnost ve výši, jíž není schopen vzhledem ke svým aktuálním příjmům dostát, což jej vystavuje nebezpečí exekučního vymáhání pohledávek a riziku trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Stěžovatel měl dále za to, že i kdyby byl potenciálně schopen dosáhnout příjmu ve výši 10 000 Kč měsíčně, jak dovozoval ve svém rozsudku obvodní soud, byla by stále takto stanovená výše výživného nepřiměřená jeho výdělkovým a majetkovým poměrům, a to zejména s přihlédnutím k jeho dalším vyživovacím povinnostem. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 64 Co 10/2009-163 ze dne 5. 3. 2009 a rozsudek obvodního soudu č. j. 0 P 645/2007-146 ze dne 23. 10. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti bylo tvrzení, že výživné stanovené obecnými soudy je nepřiměřené výdělkovým a majetkovým poměrům stěžovatele, a to do té míry, že stěžovatel nebude schopen uloženou povinnost plnit. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by bylo takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Obecné soudy se návrhem stěžovatele na snížení výživného z důvodů změny poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), řádně zabývaly a po pečlivém zhodnocení provedeného dokazování na základě kritérií uvedených v §85 a 96 zákona o rodině, jakož i s přihlédnutím k předchozí úpravě vyživovací povinnosti, z níž byly povinny vycházet, snížily výživné na částku 5 000 Kč měsíčně. Správně přitom na projednávanou věc aplikovaly princip potenciality příjmů dle §85 odst. 2 zákona o rodině, neboť jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 519/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 64, str. 689 a násl.). Obecné soudy své úvahy, které je vedly ke stanovení výživného v uvedené výši, podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Namítal-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 10 odst. 1 Listiny, je třeba podotknout, že napadená rozhodnutí sama o sobě do sféry jeho osobnostních práv nikterak nezasahují. Stěžovatel konstruoval toliko možné budoucí ohrožení svého dobrého jména a pověsti v důsledku exekučního či trestního řízení, přičemž presumoval, že nesplní povinnost rozhodnutím uloženou. Takový závěr je však jednak předčasný, neboť závisí na skutečnostech, o nichž není jisto, zda nastanou, ale především, jak již vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by výše výživného byla stanovena způsobem, který by byl nepřiměřený výdělkovým a majetkovým poměrům, resp. objektivně vylučoval možnost plnění ze strany stěžovatele.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci vad, způsobilých konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu