ECLI:CZ:US:2009:4.US.1248.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1248/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou, AK Žižkova 2, 741 01 Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. 2. 2009 č. j. 68 To 441/2008-237 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 8. 2008 č. j. 2 T 131/2007-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v článku 37 odst. 3 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel má taktéž za to, že postupem obecných soudů bylo dotčeno jeho právo na osobní čest, dobrou pověst a jméno.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 131/2007 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2008 č. j. 2 T 131/2007-216 shledal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 28. 2. 2007 v Nahošovicích kolem 19:35 hod. po předchozí slovní rozepři bodl nožem poškozeného P. C. do levé části hrudníku, čímž mu způsobil zranění, které si vyžádalo operaci a hospitalizaci. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 68 To 441/2008-237 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel je názoru, že obecné soudy rozhodovaly neobjektivně a na základě nedostatečně objasněného skutkového stavu věci, přičemž důkazy hodnotily zcela jednostranně ve prospěch poškozeného. V podrobnostech poukazuje na skutečnost, že při hlavním líčení poškozený v souladu s informací obsaženou v obžalobě změnil výpověď tak, že dobu spáchání trestného činu posunul o hodinu později. O věrohodnosti poškozeného nesvědčí ani odmítání sdělení jména osoby, na kterou v inkriminovanou dobu čekal před domem. Poškozený má taktéž motiv vypovídat nepravdu, neboť se stěžovatelem vede dlouhodobý majetkový spor. Z těchto důvodů stěžovatel navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, který by vyhodnotil věrohodnost poškozeného, avšak soud návrhu nevyhověl. Porušení zásady objektivity představuje i okolnost, že nebylo prokázáno, že se stěžovatel v daný den nacházel na místě činu, a rovněž skutečnost, že očití svědci nebyli schopni identifikovat ani jednoho z mužů účastnících se potyčky, kteří na ně nadto činili dojem podnapilosti; zkouška přítomnosti alkoholu v krvi byla provedena jen u stěžovatele, a to s negativním výsledkem.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obecné soudy se všemi námitkami, které stěžovatel předkládá ve své ústavní stížnosti, zabývaly a adekvátně na ně reagovaly. Zejména odvolací soud obzvláště pečlivě vysvětlil, z jakého důvodu jim nelze přisvědčit, přičemž své závěry podpořil dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu trestního řízení. Uvedené námitky pak nemohou být podkladem pro závěr, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy účelově a že tak nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud se se závěry obecných soudů plně ztotožňuje, přičemž dodává, že z obsahu spisu je zjevné, že obecné soudy, šetříce všechna procesní práva stěžovatele, projednaly jeho věc se zjevným respektem k jejich ústavní povinnosti povolávající je - a výlučně je - k rozhodování o vině a trestu (srov. článek 40 odst. 1 Listiny). Z výhrad vůči rozhodnutím obecných soudů obsažených v ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel usiluje o pouhý přezkum napadených usnesení v další instanci, jíž však Ústavní soud není, poněvadž - jak již výše uvedeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti.
Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na osobní čest, patří se upozornit, že z ústavní stížnosti nevyplývají žádné skutečnosti, které by naznačovaly opodstatněnost jeho tvrzení; řádně vedené trestní řízení, jehož výsledkem je zjištění viny stěžovatele způsobem plně ústavně konformním, není způsobilé zasáhnout do stěžovatelových osobnostních práv.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit dotčení svých ústavně zaručených práv, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu