ECLI:CZ:US:2009:4.US.126.09.1
sp. zn. IV. ÚS 126/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Masokombinátu Příbram, a. s., se sídlem Příbram, Jinecká 315, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, AK Zbečno, Na Riviéře 123, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 čj. 32 Cdo 2339/2007-246, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006 čj. 11 Cmo 170/2006-219 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 čj. 44 Cm 221/96-176 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 16. 1. 2009 se Masokombinát Příbram, a. s., se sídlem v Příbrami (dále též "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení základních práv dle čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, pokud se jím potvrzuje výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 200, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 ve výroku III. nálezem zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze 44 Cm 221/1996 vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti Fondu národního majetku ČR zaplacení částky 16.134.800,- Kč jako náhrady škody způsobené při privatizaci národního majetku.
Dne 28. 6. 2005 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") řízení ohledně částky 943.092,- Kč zastavil (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit ve stanovené lhůtě žalobkyni částku 1.191.708,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 14.000.000,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Dne 9. 11. 2006 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 28. 6. 2005 v odvoláním dotčených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dne 22. 10. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2006 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky civilního řízení a tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Měla za to, že jí uplatňovaný nárok na náhradu škody vyplýval z hmotného práva a byl tudíž majetkem ve smyslu citovaného článku Protokolu č. 1 k Úmluvě, jehož byla zbavena v rozporu s druhou větou prvního odstavce citovaného článku.
Stěžovatelka nesouhlasila s výsledkem civilního řízení a dále tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla dotčena na základním právu na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právu na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy; svá tvrzení dále již nerozvedla podrobnější argumentací ústavněprávní.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
1. K tvrzenému porušení základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Relevantní ustanovení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě je následující:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva."
Ústavní soud připomíná, že základní podmínkou aplikace citovaného ustanovení Úmluvy je především samotná existence "majetku". Teprve následně posuzuje, zda k nějakému zásahu do tohoto majetku vůbec došlo a zda se případně jednalo o zásah ospravedlněný z hlediska druhé věty citovaného článku, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
V projednávaném případě se stěžovatelka nedomáhala ochrany žádného svého již existujícího hmotného majetku; za majetek považovala budoucí příjem, spočívající v úhradě jí tvrzeného a uplatněného nároku na náhradu škody. Prvotní otázkou k posouzení tudíž je, zda tento tvrzený nárok mohl představovat "majetek" chráněný Úmluvou, do něhož mělo být neústavně zasaženo.
Ústavní soud připomíná, že pojem "majetek" obsažený v prvním odstavci čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě má autonomní význam, který není omezen na vlastnictví fyzických věcí a nezávisí na formální klasifikaci v zákoně. Za určitých okolností tudíž může požívat ochrany tohoto článku i tzv. "legitimní očekávání" získání "majetku", které ovšem musí mít dostatečný základ v existující a ustálené judikatuře obecných soudů a nesmí být podmíněné. Nelze hovořit o legitimním očekávání tam, kde existuje spor o tvrzenou pohledávku, jako tomu bylo v případě stěžovatelky uplatňující nárok na náhradu škody.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že stěžovatelka se nemůže důvodně dovolávat základního práva na pokojné užívání majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť žádný "majetek" ve smyslu citovaného článku nevlastnila. Její tvrzení o porušení základního práva na pokojné užívání majetku je proto zjevně neopodstatněné.
2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a principu rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny
Stěžovatelka nesouhlasila s výsledkem civilního řízení a tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla dotčena na základním právu na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právu na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu škody. Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o náhradě škody v civilním řízení výslovně nezmiňují; právo na náhradu škody má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak porušení principu rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny; v tomto směru ostatně stěžovatelka nic konkrétního ani netvrdila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu